Klára Kubíčková z iDnesu knihu hned v den vydání strhala. Nám přijde, že míchá jablka s hruškami a má na zábavnou literaturu, kterou Inferno je, stejně vysoká měřítka jako na knihy nositelů Nobelových cen. My se od četby Inferna od pseudointelektuálů odradit nenecháme. A vy? Knihu právě čtu, za první večer jsem skousnul asi tak sto stránek, a napadlo mě, že tím pádem mohu napsat nějakou recenzi Inferna Dana Browna na pokračování. První dojmy? Žádné překvapení, Brown jede v zajetých kolejích svého stylu, které mu už dříve přinesly úspěch, tak proč jet jinudy, že ano... Možná mi přijde, že se příběh rozjíží poněkud pomaleji, než jsem u Browna zvyklý, zato ale tradiční krásná neznámá inteligentní žena, která Langdonovi pomáhá, je opět na scéně. Akční scény mi zatím přijdou málo dramatické, ne že by autorem odfláknuté, to ne, ale nějak mi ihned nelítají před očima dramatické obrazy, jak tomu bylo u četby předchozích autorových knih. Možná je problém ve mně, že se mi někam ztratila představivost. Bohužel zatím naprostá absence záblesku vtipu. Ne že by Brown v předchozích knihách co stránku připravil komickou situaci, ať už chtěnou či nechtěnou, ale daly se v nich najít spíše jemné nenápadné momenty, kdy se člověk pousmál. V Infernu zatím nic takového. Pokračování příště... Další stovka stránek přečtena a dojmy následující: Brown se drží svého kopyta, je to Šifra ML jako přes kopírák. Ehm, tedy poněkud méně napínavé. V předchozích jeho knihách mě to nerušilo, ale: ta úporná snaha o bombardování čtenáře fakty mě začíná pomalu iritovat. Člověk sice na chvíli ví, jakou historii má deset baráků ve Florencii, ale jen na chvíli. Tudíž z faktů autorem do knihy horem dolem cpaných si nyní pamatuju jen to, že slovo karanténa pochází i italštiny, má něco společného s italským výrazem pro číslovku 40, a, ano, 40 dní museli trčet příchozí na širém moři u Benátek dál od přístavu v době epidemie moru. Pokračování příště... Dočteno. Shrnutí: Chm, chm, co to je za thriller, když se ve finále, které vyznívá spíše do ztracena, ukáže, že vlastně nikdo není padouchem, protože ti, co se padouchy býti jevili, to "vlastně mysleli dobře" a pro naplnění cíle, že je třeba redukovat stav lidstva na planetě, použili poměrně "humánní řešení"? Knihu jsem dočetl, po počátečním pocitu, že se rozjíždí příliš líně, po tom, co už jsem byl otráven autorovou salvou faktů o kdejakém baráku ve Florencii, poté, co jediný obrat v zápletce ukázal se být nijak extrémně překvapivým a po tom rozplizlém závěru řadím Inferno mezi slabší autorovy kousky. Shrnuto: těch několik let, co se na knihu čekalo, strávil autor a jeho tým nadměrně času při rešerších (a tím zahltil čtenáře často i nadbytečnými fakty) a málo času při tvorbě docela plochého příběhu. Nu což, příště to třeba bude lepší. No, takže mohu dát kritickým hlasům za pravdu. Nicméně, na rozdíl od nich nehodnotím knihu jako špatnou z nějakého vysoce literárního hlediska, ale z důvodu, že autor nedodržel pravidla žánru. Žánr "thriller" není o tom, že se honí partičky různých lidí po celém světě, ale o tom, že padouch je padouch, pokud možno čiré zlo, a jeho nekalým rejdům je na poslední chvíli zabráněno a on po zásluze potrestán. Závěr knihy ta pravidla úplně popřel.