Čtení na pokračování
Publikování nebo šíření obsahu www.knihkupec.com je bez písemného souhlasu Miloslava Krumlová Knihkupectví K&T zakázáno.
Stylem lze knihu příblížít čtenáři např. srovnáním s knihami Petra Šabacha. Podobný je styl i forma vyprávění. U této knihy jde o lehčí humorné čtení ze života.
Nebyl jsem si jistej, jestli jsem na vině já nebo učitelky, ale ať sem dělal co sem dělal, neměly mě rády. Já je taky ne. V novým roce jsem se teda rozhodnul, že budu fikanej a nedám to na sobě znát. Tím se stanu učitelskej oblíbenec, Edoušek, co nenosí poznámky. Po prvním školním týdnu se mě táta zeptal, jestli vůbec chodím do školy. Odpověděl jsem mu, že poznámky je věc zapomenutá a taky mě letos asi nebudou bavit. Táta odešel do kuchyně a řek mámě, že ten kluk je asi nemocnej.
O velký přestávce jsme se zdravě procházeli na dvorku školy. Vlastně jen někdo. Kluci hráli malej ťukes s tenisákem. Z otočky jsem poslal tvrdou na branku a vysklil jsem tabuli u chodbovejch dveří. Střepy jsme fofrem uklidili a holky si stouply tak, aby díra nebyla vidět, kdyby přišla Formanová. Bareš a Korandová šli do zahradnictví pro kytičku. Nová úča, co nás bude mít na ruský jazyk, se přijde dneska ukázat. Bareš mi šeptnul, že mi nějak pomůže. Když se vrátili, řekli Formanový, že pan Rous podá kytku za chvilku oknem a mně Janeček zase pošeptal, že když sklo změřím, tak mi ho Rous dá i s kytem, ale až odpoledne. Zazvonilo a vešly obě. Formanová a ženská, co zaručeně chodila do školy už v pravěku. Když začala mluvit, nerozuměli jsme jí nic. Pak nám už normálně řekla, že nás bude učit jazyk, kterým mluví šestina světa. Zatím.
– I na hajzlu, doplnil Borhandl a asi měl kliku, že ho neslyšely. Zrovna se předávala kytka. Formanová odešla a Čočková, tak se ta nová jmenovala, usedla za katedru. Otevřela třídní knihu a každýho přečetla. Ten se postavil a ona mu něco řekla rusky. Všechno fungovalo až ke mně. Když jsem se postavil já, koukla přes brejle, zasyčela jako had.
– Ty fašist? A probodla mě očima. Rusky jsem uměl tři slova. Da, kakao a tovaryšč. Abych jí udělal radost, řekl jsem da, tovaryšč. Tím jsem to totálně pohnojil. Přiletěla ke mně, vrazila mi kostnatej prst do žeber a vycouvala mě až do poslední lavice. Až za Borhandla, kde jsem já, fašist, se svým německým příjmením měl sedět až do konce školního roku. Pak se ostatní naučili počítat do deseti a říkat rusky svoje jména. Já ne. Určitě si myslela, že v roce 1941 jsem Sovětský svaz napadnul já. Osvobodilo mě zvonění. Odpoledne byl už jen tělák. Za Rousem se mnou šel Halík a Nový. Rousův syn sklo uříznul a udělal do dveří. Díval jsem se pozorně. Když jsme pak hráli vybiku, měl jsem radost a byl dobrej. Čapal jsem do koše i ty největší prdy. Pak přišla Formanová, beze slova si vzala mojí žákandu a zapsala. Byla to první poznámka roku. Došlo mi, že pozec a já patříme k sobě.
Táta měl večer dobrou náladu, tak jsem to na něj vybalil hned. Poslal si mě pro čtecí brýle. Pro pásek jsem chodil až po druhý. Eva se vytratila z kuchyně. Nerada se dívala, jak mě táta rovná. Znala tátův výprask osobně. Táta četl hlasitě:
Eda dnes rozbil skleněnou tabuli u dveří. Nepřiznal se, že vyměnil sklo za nové. Žádám domluvu.
Form.
Táta zahájil výslech.
– Upevnil jsi tabulku hřebíčkama, zeptal se.
– Upevnil, špitnul jsem.
– Kyt jsi pořádně vyhladil, pokračoval.
– Vyhladil, znova jsem odkýval.
– Pak teda nevím, co vlastně chce, ukončil táta.
Podepsal mi poznámku a pustil se do večeře s brýlema na čtení na nose.
