Knihkupectví U Krumlů s.r.o.

knihkupec logo knihkupectví, knihkupec.com, s láskou ke knihám s nadšením pro vás, knihy skladem, expedujeme do 1 pracovního dne. Profesionální přesto lidský přístup. Contact Details:
Main address: Krkonošská 196 543 01 Vrchlabí, Česká Republika ,
Tel:(420) 499 421 524, E-mail: knihkupec(at)knihkupec.com

JAK ZÍSKAT

POŠTOVNÉ ZDARMA?

podrobnosti zde

Expedice, způsoby platby a odeslání

Čtení na pokračování

Publikování nebo šíření obsahu https://www.knihkupec.com/ je bez písemného souhlasu Knihkupectví U Krumlů s.r.o. zakázáno.

Úsměvy života

Úsměvy života - Václava Vanclová
Autor:

Václava Vanclová



Nadějná autorka s ostrým stylem pro sarkasmus a humor se dělí o své zážitky ze života.

Věčné téma ženy vs. muži - spolu to nejde, sólo většinou ještě hůře. Život přináší stále nové a nové situace, které v momentě prožitku působí smutně, leckdy paradoxně, s odstupem času a bez osobní účasti rozhodně humorně až sarkasticky.

Užívejte.

Kapitoly k dispozici:

1. TETOVÁNÍ5. OTUŽILEC9. OSUDOVÝ
2. KULTURISTA6. MANIPULÁTOR10. BÁSNIČKÁŘ
3. PRCEK7. MAMÁNEK 
4. ŠMATLA8. PRASEČÍ HLAVA 

1. TETOVÁNÍ

Jsem čerstvě rozvedená žena středního věku, průměrně pohledná a dle hodnocení mužů nedostatečně vyvinutá. Zjednodušeně řečeno: na dekolt chlapa neulovím. Umím jen vychovávat děti, pracovat a trošku vařit. Věty: „Jsi výjimečná.“ se asi v životě nedočkám. Jen často slýchávám: „Ty snad nejsi normální!“ Nevadí mi to, je v tom kus pravdy. O kom se dá říct, že je normální?

Jediná zajímavost jsou mé šílené nápady, ale ty spíš potencionální nápadníky odradí. Zrovna se chystám jeden zrealizovat. Nechám si udělat tetování. Už nechci chodit ke všem jen brečet, protože mě nikdo ale opravdu nikdo nemá rád. Musím se sebou něco udělat, překonám sama sebe. S kamarádkou tvořím a následovně upravuji velikost mého obrázku na záda. Nadšeně dokresluji další ornamenty, za chvíli mi nestačí papír. „Nešil, budeš to mít až ke krku a taky se poděláš bolestí!“ Oponuji, že mám velká záda. Jen se ušklíbne a v duchu se těší, až mi bude moct vpálit: „Já ti to říkala!“ Nejspíš to tak dopadne, ví, o čem mluví, už pár obrázků má. Další si nechá udělat současně se mnou, aby mě podpořila.

Počáteční euforie mě přešla po dvou dnech, začínám váhat. Zrovna když přemýšlím jak se kamarádce vymluvit, zvoní telefon. „Ve čtyři tam máme být, počkám na tebe před prací. Nezapomeň si prachy a návrh.“ Na mé koktání, že mě v metru okradli a nemám ani korunu a návrh mi úplně náhodou sežral pes od sousedů, nereaguje a zavěsí. Není cesty zpět! Doufám, že má smrt bolestí bude co nejrychlejší.

Na místě jsme o třičtvrtě hodiny dřív, jdeme do restaurace na kávu. Pan umělec si tam shodou náhod zaskočil pro cigára, po vzájemném představení se informuji, zda si mohu dát něco tvrdšího na kuráž. „Jasně, jeden panák nevadí. Nemusíš se bát, dá se to vydržet.“ Povzbuzuje mě. Objednávám si rovnou tři, mám pochopení pro číšníkovi unavené nohy. Neprošlo to, po menší výměně názorů ustupuji a hltavě do sebe lupnu povolenou malou vodku. Kdybych věděla, že o té bolesti nestydatě lhal, vylemtám bez dovolení celou flašku!

Kamarádka se dočkala a mohla vítězoslavně pronést to své: „Já ti to říkala!“ Mám malá záda a návrh se musel o dost zmenšit. Jde na řadu první. Sedí ke mně čelem a hraje si na statečnou, je hodná šetří mě, dělá, že to vůbec nebolí. Zkřivil se jí obličej a po něm stékají slzy. Pomalu se chystám k odchodu. Výhružně po mně loupne očima a sykne: „Ani se nehni!“ Neodvažuji se odporovat. Když je řada na mně, zas usměvavá se slovy: „Jdu na náměstí na kafčo, mistr tě za mnou pak dovede.“ Proč by mě měl vodit, nejsem mimino, trefím sama.

Ležím na břiše, nehty zaryté do matrace, nepoznávám svůj hlas: „Můžeme začít.“ Omdlévám při prvním vpichu, kdyby aspoň neustále neopakoval, že hodně to bolí jen na začátku. Podle intenzity bolesti jsme byli na začátku až do konce. Pohled do zrcadla není moc pěkný, rudá záda a mezi tím cosi podobné ornamentu. Platím hříšné peníze a chci co nejrychleji zmizet, v tu chvíli zjišťuji, proč mě má ten tyran doprovodit. Náhle jsem se roztřásla, podklesly mi nohy a já se kácím k zemi. Pravděpodobně je na to zvyklý a pohotově mě zachytí. Doufám, že nebude chtít příplatek za mé odvlečení a usazení na bar, kde okamžitě objednávám ze zdravotních důvodů (na zvýšení tlaku) dva velké panáky. Po konzumaci alkoholu je mi lépe a mám potřebu se někomu svěřit, jak moc jsem vytrpěla. Cestou domů si vynucuji zastávku u naší společné kamarádky, kérku ukazuji i jejímu manželovi a procítěně informuji, jak strašně to bolelo. Dostává se mi dostatečné ocenění, jak jsem statečná a uspokojena svoluji, že již není nutná další zastávka.

Mám dilema, zda to ukázat dětem, nakonec zvítězí má vychloubačnost. Syn se nevěřícně ptá: „ Není to, to co si myslím? Asi je, co? To je napořád?“ Vzápětí nevěřím já vlastním uším, když prohlásí: „Chci taky!“ Do osmnáctin si to třeba rozmyslí, nebo taky ne, já nejsem proti. Chlapy by měli tetovat povinně místo porodu, aby věděli co je opravdová bolest. Hroutí se ze zaražených prdů a ženský musí vydržet všechno. Večer si poctivě namažu záda doporučenou mastičkou a uléhám v nepohodlné poloze ke spánku. Nemůžu usnout, tak moc se těším, až zítra v práci ukážu své krásné tetování.

Je to tady. Nesu se do zaměstnání, jak kdybych dostala vyznamenání za zásluhy. Všem se to moc líbilo a já vrním blahem. Konec pracovního dne, opouštím kancelář dokonale šťastná. Potkávám kolegu, kterému jsem se zapomněla pochlubit, ujišťuje mě, že to do zítra vydrží, abych se nezdržovala. Mě nezdržuje! Za bezpečným rohem odhazuji kabelku a kabát, zbytek oblečení hrnu, aby viděl tu krásu celou. Náhle slyším známý hlas: „Ty už se zase svlíkáš?“ Ohradím se, že to zní, jak kdybych celý den nedělala nic jiného. Šéfová zdvihne oči a odpoví: „Vždyť taky neděláš.“ Můžu já za to, že lidi mají nutkavou potřebu se předvádět. Já se k tomu jen potřebuji trochu odhalovat, není to vidět jako třeba prsten nebo náušnice. Všichni rádi ukazují, co mají nového. Jen jedna má kolegyně asi nemá ráda chlubení. Dodnes nám neukázala svůj piercing na pipině.

Začíná to svědět. Ležím a škrábu postel, to nevydržím. Myslím na kamaráda, který si pravidelně kouše nehty a bez rizika se může drbat, kde chce. Nadávám mu, že je prase a je to hnusné, nyní mu neskutečně závidím. Nezačnu si kousat nehty, je to hnusný a prasácký. Vydržím a mažu pětkrát za noc.

Jsem na sebe pyšná. Vše je za mnou a já mohu vykročit do nového života a možná mi jednou někdo aspoň řekne: „Máš výjimečné tetování.“

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

(c) 2007 - 2021 Knihkupectví U Krumlů s.r.o. Krkonošská 196, Vrchlabí, IČO: 08677662 DIČ: CZ08677662, telefon: 499 421 524, e-mail: knihkupec@knihkupec.com vývoj, správa elektronického obchodu www.foxcom.eu XML Sitemap