Je ticho, co léčí, lesní ticho, ticho před bouří, učitelský ticho, ticho co neni slyšet. A to je ticho podezřelý. A právě to mě probudilo. Naše auto stálo na kraji silnice, šofér byl venku, máma taky a mně bylo zima. Motor nešel. To bylo to ticho, který mě probudilo. Vykouk sem ven. Přední kapota nahoře, řidič stál před autem a hrozivě se díval do motoru, rukávy u košile měl vyhrnutý a rukavice z kolomazi měl až po lokty. Vedle stál eště jinej chlápek, ten měl ruce čisťoučký. Věděl ale všecko. Pan Šikýř, tak se totiž menoval řidič, co nás vez, se najednou plácnul do čela, přestěhoval si na něj černou, co měl na rukách, rozsvítil si voči a skoro zazpíval, že to měl vědět dřív, blbec. Voběhnul auťák a pro změnu zase rachtal vzadu. Pak zase přeběh zpátky a pokračoval vpředu. Za malou chvilku vletěl na sedačku, zapatlal si volant, ťuknul na startér, motor naskočil a my byli zachráněný. Kibicovi, co byl venku, se vobličej převlík za citrón a votráveně vodešel. Za chvilku sme vodfrčeli i my. Najednou začalo auto drncat a my byli vobklíčený barákama. Na ulicích byly koleje, aby tramvaje trefily na konečnou. Tam, kde tramvaje nejezdily, byly ve vzduchu natažený dráty a na nich byly uvázaný trolejbusy.

Když sme dojeli na konec jedný ulice, čekala tam další. Když už sem si myslel, že sme totálně ztracený, najednou sme stáli. Motor ztichnul a my byli u novýho domova. Stáli sme na chodníku a mačkali se k sobě. Asi sme se trošku báli. Nový věci dycky trošku studěj. Vopatrně sem se rozhlížel. Dům byl velkej a měl stejně takovou zahradu. Ta se táhla dozadu, až kam sem dohlíd. Na jedný straně zahrady bylo prázdný místo, na druhý byla ke plotu přilepená kamenná zeď. Za ní se dalo dostat skrz bránu, která byla hned tam, kde sme stáli. Tam bych chtěl bejt. Pak Šikýř to poznal, řek, že máme eště čas a zaved nás tou kamennou bránou dovnitř. Byla to dřívější kapslovna, ted už jen velkej park. Pěšinky s lavičkama křižovaly louku a vzadu byl přilepenej lesík. Tam právě byla dřív ta kapslovna. Za války se tam dělaly náboje, ale v úplným podzemí. Teď už je to zasypaný, aby tam nelezly děti.

Pak se to stalo. Kolem nás prohučeli dva kluci na kolobrndách, dejchali jak lokotky a dvacet metrů za nima se hnala parta mstitelů. Všichni měli vod řevu hlavy jako rajčata. Mávali klackama a viditelně šli po těch vepředu. Tady se mi bude líbit, slíbil sem si. Máma ale byla jinýho názoru, ale dřív, než to stačila komentovat, zahoukalo venku stěhovácký auto. To znamená, že už sme byli kompletní a novej domov moh začít.