Táta otevřel dveře dokořán a my jsme strčili dovnitř jen hlavy a koukali. Od našich nosů až na konec světa se táhla chodba široká a dlouhá jako kuželníková dráha. Končila oknem a tím se lišila od tý opravdický. Z týhle přistávací dráhy pro letadla se dalo vejít dveřma do všech pokojů, kuchyně, koupelny a na záchod. Táta prohodil, že je to jak v kasárnách, ale že to bude žúžo na hokej a cvrnknul mi do ucha. Ségry a můj pokoj byl tak velkej, že jen ta moje půlka byla větší než ten celej starej. Byl jsem tak nadšenej, že sem hned vyrazil na další průzkum. Pokoj v rohu byla ložnice táty a mámy a hned vedle byl obývací. Tam se sedí, když jsou všichni doma, chtěj se vidět, popovídat si, zahrát žulíky, prostě bejt pohromadě. Taky se sem nosí ke kontrole žákajda, ale tenhle smutnej příběh se zatim týkal jen Evy. Místo tady bylo, protože pokoj byl velkej jako náměstí. Mámu jsem objevil v kuchyni. Stála uprostřed a očima jí přeměřovala. Měla je veselý a já bych se vsadil, že cejtim, že už se něco vaří, i když sporák byl ještě prázdnej. Na druhý straně chodby budou bydlet děda a babička, řekla, a já pokračoval v obchůzce. Votevřel jsem ještě další dveře. Za nima byly schody, který se tam dole plížily do tmy. Ona a já jsme nikdy nebyli až tak dobrý kámoši, tak jsem rychle zabouch a otočil klíč. Někdo za mnou tak hrozitánsky zafuněl, až mi probudil husí kůži. Byli to jenom stěhováci, který procházeli za mnou a na kurtech houpali trojdílnou skříň, co patřila do ložnice.

Bylo na čase jít zapřekážet, abych si vykoledoval svou první procházku. Proved jsem to s jistotou sobě vlastní a už jsem stál na chodníku před barákem. Mohl jsem vyrazit vstříc dobrodružství, dobrodružství na Žižkově. Cesta do kapslovny mohla začít. Byl jsem ale přece jenom sám, tak jsem ji odložil a vyrazil přesně na opačnou stranu. Tam někde bylo to slavný Basilejský náměstí. Hned po chvilce jsem narazil na partu velkejch kluků. Jeden se mě ptal, kam že tak nalehko a dodal, že jsem prcek. Neřek jsem mu nic a nechal ho v naprostý nejistotě. Když jsem dorazil na náměstí, nakouk jsem do obchodů. Stejnej chleba, stejný housky. No, zatim ta Praha nic moc. Chtěl jsem bejt důkladnej, tak jsem si řeknul, že vobejdu náměstí celý. Když jsem byl hotovej, výsledek byl stejnej. Žádnej zázrak. Vobešel jsem náměstí asi třikrát, když jsem konečně něco objevil. Asi jsem se ztratil. Nebylo to poprvý, co se mi to stalo, ale dneska to bylo jiný. Věděl jsem, že jsem se ztratil, ale nevěděl kde. Mohl jsem se někoho zeptat, kde bydlím, ale jak jsem mohl vědět, jestli mi říká pravdu, když on i já jsme věděli úplně stejně. Nic. Když už to vypadalo, že se předvedu, jak umim brečet, všimnul jsem si, že nejsem sám. Někdo mě pozoroval. Kluci z kapslovny. Zalomil jsem to za roh a pádil ulicí, co jsem moh. V hlavě mi hučelo, klepaly se mi kolena a překážel mi suchej jazyk v puse. Plácnul jsem sebou na chodník a hned se vodřel. Napadlo mě, že ty frajery prostě přeperu. Když jsem se sebral, mohl jsem to klidně udělat. Stáli kolem mě. Tak jsem na toho, co byl nejblíž, vylít. Strčil do mě, já předved Tyršův obrat, ne ale dost dobře a seděl jsem na zadku tam, kde jsem před tím ležel. Zvopakovali jsme to třikrát. To už jsem úplně srabácky brečel. Vzali mě mezi sebe a vedli na popravu. Když mi voschly slzy, stál jsem u našeho domu. Ubulenej a sám. Byli to asi pěkný poserové, když mě tak nechali a ani jednou nepřevrátili třeba tátu, kterej stál na schodech před barákem a byl zrovna na ráně. Neudělali to, a mně bylo jasný, že až jednou budu velkej pořez a najdu na ulici ubrečenýho kluka, udělám to samý, co voni. Dovedu ho domu.