Pouť je parádní věc. Jsou to maringotky předělaný na všecko. Prodávají tam vuřty, limči, cukrovou vatu, pendreky, pivo, čaj s rumem, čaj bez rumu a ještě fůry jinejch dobrot. Taky jsou to střelnice a různý kola štěstí. Mezi těma maringotkama jsou kolotoče, autíčkový dráhy a míň nebo víc strašidelný domy. U každý atrakce je malá boudička s vokýnkem, kde vždycky někdo sedí a čeká na tátovy peníze. Tohle vše se jmenuje pouť. Tahle se jmenovala po chlápkovi, co mu lidi říkali Matěj. Všichni se tam hrnou, aby viděli něco novýho, ale nic takovýho tam není, jenom nově natřený barvama. Dneska jsme se tam hrnuli i my. Ještě jedna věc je taky pořád stejná. Ať je třeba vokolo sto kiláků úplně vysušený sucho, bláto na jednom místě najdete spolehlivě. Na pouti. Dneska v blátě nestála jenom pouť, ale i já. Tím jsem potěšil mámu, která měla oči jen pro moje nový boty, i když nevím, jak je mohla vidět, když moje nohy koukaly z bláta až od kotníků nahoru.

Nejdřív jsme vyzkoušeli řetízák. Všichni ječeli nadšením, já strachy. Věděl jsem tutově, že jestli se někdy utrhne sedačka, bude to ta pode mnou. Ale mejlil jsem se. Utrhla se ta před, i s tou holkou, co se snažila chytit za ruku kluka, co lítal před ní. Nepovedlo se jí to, ulítla z kolotoče i se sedačkou a přistála v tom parádním blátě. Naštěstí se jí nic nestalo, ale já to všechno viděl celý a ten den pro mě řetízák skončil na celej život. Zato vuřta jsem směl a zapil jsem ho ďábelsky sladkou limonádou. Na to jsem přiložil nějaký pendreky a byl jsem připraven na autíčka. Každej, kdo moh, tak do nás narazil, až mi skákala hlava. Řídil táta, já mu seděl na klíně a děsně jsme se v tý plechový kastli mačkali. Autíčka mě ale vůbec nepotěšily. Naštěstí jsem na to hned zapomněl. Ségra totiž akorát nesla cukrovou vatu. Stačil jsem si asi tak dvakrát zobnout, když kolem proletěl takovej umouněnej kluk a já tam stál, pusu dokořán a před ní jen tu holou špejli. Asi věděl, že by mi bylo stejně blbě, tak mě vlastně chránil. Táta na to řek, že mám kliku, že nejsem ženská, protože bych daleko nedošel, tak nejdál k lesu, a otrávenej šel zplundrovat střelnici. Vyčistil regál od papírovejch kytek a ověnčil s nima mámu. Eva dostala medvěda a já takovej modrej balonek na gumičce. Táta ho odhodil, balon proletěl za něj, před něj a skočil mu do ruky. Hned jsem to taky prubnul. Balonek mlasknul do bláta, nacucnul asi půl kila tý patlanice, znovu vzlítnul a obtisknul se na zádech bílejch šatů mojí ségry. A šli jsme domů. Po cestě mi ještě upadlo perníkový srdce pro babičku Z lásky, ale nestalo se nic. Vlastně skoro nic. Akorát rupla ta kamenná dlaždice, co z nich byl poskládanej chodník. Tak tvrdý bylo to pouťový srdce. Táta mě ujistil, že by bylo pro mě moc, ale moc dobrý, abych se ve škole dobře učil, abych se pak živil hlavou. Protože jestli bych to měl dělat rukama, určitě bych ublížil buď někomu, a v tom lepším případě zaručeně sobě. Tolikhle toho musel říct, když stačilo jenom, že jsem nemehlo. Asi byl na sebe hrdej, že tohle všecko odhalil právě na tý pouti. Byl jsem trošičku uraženej, ale zapamatoval jsem si do dospěláctví, že až budu chtít někoho parádně naštvat, zajdu si nejdřív na docela vobyčejnskou pouť.