Sledovali jsme je z bezpečný vzdálenosti. Oni nesměli vidět nás, my je ale ano, navíc jsme potřebovali slyšet, co si povídají. Konečně vešli do kapslovny mezi keře a tam jsme se mohli připlížit až k nim. Brzo jsme je měli před sebou. Jejich povídání bylo stejně prdlý jako oni.

Ona: Dneska mě úča pěkně naštvala.

On: Krupice? Ta je pěkně blbá.

Ona: No, blbá není, ale naštvala mě.

On: Ale dyť to říkám.

Ona: –

On: Půjdeš nám odpoledne fandit?

Ona: Asi ne. Něco už mám.

On: Krejčíka z béčka. Toho kreténa?

Ona: Ale něco jinýho. A jsi trapnej.

On: To jsi akorát tak ty.

Ona: Taky můžu jít.

Udělala jako že jo, on jí chytil za ruku a čuměl na ni jako bulík. Ona na něj taky, až jsem si myslel, že jsou kamenný. Jsou voba nějaký praštěný, zhodnotil situaci Jirka Košík. Mně už to ale stačilo. Klidně jsem vyšel na cestičku. Ségra mě zahlídla, odletěla od něj a obarvila si obličej do rajčatova. Dělala jako že nic, ale byla docela trapná. Teď jsem je měl tam, kde jsem potřeboval. Naznačil jsem, že co jsem akorát viděl, můžu vyprávět v kuchyni, zrovna když tam třeba úplně náhodou bude sedět táta. Ségra předvedla svoje parádní Tséé, ale byli na řadě. Ona nabídla sobotní kino. On eskyma v tom kině. Nechtěl jsem to zbytečně protahovat, tak jsem to na ně rovnou vybalil. Všecko by spravil jeho katan. Žádnej kluk nedá svůj prak, tak jsem čekal, jak to pořeší. Řekl mi, že mi udělá úplně novej a pošle mi ho po Evě, až mu půjde fandit na ten odpolední fotbal. Vyznal se. Vydělali jsme oba. Já budu mít svůj katan a on mojí ségru jak mu fandí.

Pádil jsem za klukama a dohonil jsem je až před kapslovnou. Teprve tam jsem si vzpomněl, proč na mě nečekali. Dneska přece přijede na Basileják sentinel. Sentinel byl úplně světový auto. Bylo obrovský, se stejně velkou plechovou korbou, ve který se mu vařil tér. Jezdil na dřevo, možná na dřevěný uhlí a dalo se podle něj běžet až na Ohradu. Celej ten parádní auťák báječně voněl horkým asfaltem i když mi naši vždycky tvrdili, že jsem celej zasmrádlej. No a ten sentinel teď funěl po ulici, horkej tér z něj vytejkal na zem a chlapi ho roztírali do roviny a cukrovali ho takovým divným prachem, aby byl hezkej. Ty chlapi byli stejně bezvadný jako ten sentinel. Pohybovali se stejně jako on, stejně tak voněli. Měli zástěry na kalhotách a umaštěný košile. Byli zpocený a z toho kouřícího téru hlasitě chrchlali a plivali na tu čadící ulici. Na konci se pak udělala lákavá louže. My ji ovládli ještě dřív, než stačila ztuhnout. Honem jsme si udělali térový rukavice až po lokty, a když pak ztvrdly, tak jsme tam stáli s černejma rukama a prstama roztaženýma jako větve na stromě. Košík s Marešem se mezi tím vsadili, jestli se na tý louži udržeji a Jirka to hned prubnul. Propadnul se až uprostřed a teprve pak tam zatvrdnul. Byl tam vlastně na furt. Běželi jsme ke Košíkům zazvonit na jeho mámu. Upatlali jsme všechny zvonky, ale těma černejma větvema jsme zvonit nemohli, tak jsme řvali tak dlouho, až paní Košíková vykoukla. Řekla jenom Ježíš Marjá a už byla dole. Dřela nám ty ruce benzenem a kartáčem, až jsme řvali bolestí. Teprve pak si všimla, že mezi náma není Jirka, tak jsme ji k němu dovedli. Dala mu hned pár facek a když viděla, že nemůže utýct, tak mu ještě přidala. Když byla v tom rozdávání, tak jsme pro jistotu drobek poodstoupili. Pak mu rozšněrovala boty, vyndala ho ven a v ponožkách ho hnala domů. Někdo pak povídal, že ty boty večer vykopal krumpáčem Jirkův táta. To už jsme ale byli doma. Já už věděl, že térový rukavice jsou sice elegantní, ale děsně blbě se sundávaj.