Ještě žádnej prcek jako já nebyl v podzemních chodbách kapslovny. První den školy se blížil a já věděl, že nikdo nebude mít takovej příběh, aby přebil všechny ostatní. Vymyšlený jsem měl všechno, ale šlo o to, aby to klaplo. Velký kluci se předbíhali, kterej bude první, kdo přivede naši Evu do kapslovny, do podzemí. A v tom to právě bylo. Když tam bude ségra, budu tam já. Můj plán neměl chybu.

Potkal jsem je jako náhodou. Oznámil jsem Evě, že když mě nevemou sebou, prásknu tátovi, s kým byla v sobotu v kině. To stačilo a já šlapal za zážitkem, kterej ze mě udělá slavnýho prvňáka. Většina chodeb už byla zazděná, zasypaná nebo aspoň zatlučená velkejma prknama. Prošli jsme kolem a lezli dál do rozpadlý barabizny. Na jednom místě pak kluci odházeli větve a pod nima se objevil poklop. Všichni za něj zabrali, zvedli ho a odtáhli stranou. Díra byla úplně černá, vedla přímo dolu a po straně byly zatlučený kramle tak, že udělaly žebřík. Jeden za druhým jsme lezli dolu do tý tmy jako do pekla. Kdybych byl sám, pro jistotu bych tam ani nenajuknul. Ted už jsem couvnout nemohl. Jednak by hned poznali, že mám bobky, druhak jsem nemohl přestat lízt, protože ten, co lez za mnou, by mi určitě šlápnul na hlavu nebo aspoň na ruce, kterejma jsem se držel za ty kramle. Když jsem dole došlápnul na tvrdý, hořely už takový ty lampy, co nosej horníci na hlavách, aby našli ve tmě uhlí. Byli jsme v docela velký místnosti, ze který vedly zase další černý chodby. Do jedný jsme vlezli a šlapali dopředu. Jednu chvíli mně přeběhly přes nohy možná tři nebo čtyři kočky, ale ty pod zemí nežijou, tak se mi to asi zdálo. Škobrtal jsem mezi klukama, možná proto, že bylo blbě vidět, možná proto, že se mi třásly kolena. Když jsme vešli zase do místnosti, posadili jsme se dokola, každej dostal jednu, prej německou helmu, dali jsme si je na hlavy a seděli jsme tam jako popelnice před barákem. Akorát jsme se tvářili, jako že je to tady všecko naše. Mně byla helma moc velká, tak jsem se tvářil aspoň do ní. Pak jeden velkej kluk vyndal z krabice pistoli. Byla úplně opravdická. Ted už jsem se bál celej. Pak řachly takový dvě šlupky, že jsem byl v tu ránu úplně hluchej jako to poleno. Všichni pokyvovali hlavama jako že jo, a některý i něco řekli. Já mlčel a čekal jsem, jestli uslyšejí, jak mi cvakaj zuby. Pak jsme zase prošli nějaký chodby, nahoru i dolu a najednou jsme byli venku. Prudký světlo mně zhaslo oči. A zase jsme seděli a každej dával ruku na něco drahýho, že se od něj nikdo nedozví, kde jsme byli. Zamaskovali jsme poklop a pomalu se loudali kapslovnou ven.

Prošli jsme kolem rybníka a už jsme byli skoro venku, když si někdo všimnul, že mám nějak divně mokrý tepláky a hned to všem vyzvonil, jako že jsem si asi nějak blbě sednul a všichni se tomu chechtali, jako by to byl kdovíjak povedenej fór. Já věděl najisto, že jsem si do ničeho nesednul. Teprve potom jsem si vzpomněl na ty dvě rány tam dole, a už mi to bylo jasný. Kdyby se mi někdy náhodou stalo, že se zase objeví nějakej pitomec s pistolí v ruce, buď se fofrem někam vypařim, nebo ho něčím pořádně praštím po palici, aby ho to rychle přešlo. Mohlo by to dopadnout hůř, než nějakým cvrnknutím do kalhot.