Padal tak pomalu, že to skoro vypadalo, že se mu nechce na zem. Vločky se navzájem dotýkaly, jako by si chtěly povyprávět všechno, co zažily, než doletěly až sem dolu. Pak pomalu uléhaly, až spletly obrovský bílý koberec, který přímo lákal, aby se člověk do něho vyběhnul zabalit. Napálit se nechal jen Brek. Vyřítil se do sněhu jako šílenec. Po chvilce byl obalenej jako řízek. Frkal, ňafal a stále očekával nějaký zázrak od toho bíla. Pojednou zpozorněl, zvedl tlapu, malinko se zaposlouchal, ohlédl se na nás a zakňučel. Studělo to do čumáku, tlapek a pak už všude. Táta ho vzal do náručí a choval ho jako malý dítě. Brek se asi ohřál, tak udělal to, co každej pes. Poznačkoval si teritorium. Táta se roznadával a odešel i s ním. Vrátil se oblečenej, jako že někam jde. Připojil jsem se k němu. Jen jsem to zkoušel. Moc často mě s sebou nebral. Ale teď nic nenamítal.

Potřeboval něco sehnat dole na Žižkově. Jako vždy mocně rázoval a já škobrtal za ním. Než jsem se nadál, byli jsme na zpáteční cestě. Táta asi zahlídnul, že nejsem zrovna nadšenej, tak zahnul do kapslovny tou branou, kterou jsem moc neznal. Vlastně jsem ji viděl poprvé. Čerstvým sněhem jsme došli nad rybník. Na hladině se proplouvaly kachny, nohy měly v tý studený vodě a dělaly jakoby nic. Táta mi řek, že je to proto, poněvadž mají na nohách natažený teplý červený podkolenky. Moc jsem mu nevěřil, ale neřek jsem nic. Nechtěl jsem ho rozesmutnět tím, že vím o kachnách víc než on.

Dorazili jsme na okraj dlouhé stráně a podívali se po ní dolů. Někde uprostřed pomalu sestupoval nějakej děda dolu a brzdil dvěma holema. Táta se na mě usmál a upozornil mě, že to asi klouže a abych, až pohučím tou strání, toho starouše nesrazil. Udělal jsem asi pět kroků než to přišlo. Přišlo. Nohy mi vyletěly nahoru, podívaly se mi do očí, kecnul jsem na zadek a už jsem fičel strání dolů. Dlouho jsem nejel sám. Ve stejné pozici mě dohonil táta, spojili jsme se jako lokomotiva a vagón a svištěli jsme dvakrát rychleji. Když jsme nakonec zabrzdili, měl jsem sníh pod kalhotama úplně všude a zamraženýho pinďoura. Tátovi jsem to neřekl, určitě by se chechtal tak, že by se utrhla lavina a my zůstali pod ní. Táta byl ve tváři celej červenej, ale v očích měl veselou písničku. Už jsem se chtěl chechtat, ale smích mi zůstal v břiše. Úplně za tátou stály dvě hole a nohy a hlas zeshora zašišlal. – Chlapši, mušíte dávat požor, klouše to!

Teprve pak jsme se rozeřvali smíchem.

Domu jsme došli bez pohromy. Táta mě ještě do oběda nechal venku. Kousek dál byly zaparkovaný sudy s térem a kluci na nich hráli na báječnou babu. Jen jsem přiběh, už jsem ji měl. Každej novej, kdo přijde, ji má. Tak to prostě je. Přelít jsem dva sudy, ale nelapil jsem nikoho. Odlepil jsem se k jelenímu skoku. Nebyl jelení, špatně jsem to odhad a už jsem letěl po šipce. Když jsem přistál, žuchnul jsem na hlavu a ta se mi snad rozpůlila. V tu chvíli zhasly světla. Když jsem pak otevřel oči, zdálo se mi, že jdu nějak blbě. Nešel jsem. Ležel jsem na saních a nesli je kluci. Když jsme dorazili k nám, babička stála mezi dveřma a ječela. Hledala viníka. Nezajímalo ji, co se mi stalo, ale kdo mi to udělal. Moje babička byla od rány. Pak vím ještě tátu a už jenom smrad nemocnice. Někdo mi sundal z hlavy bílej lantuch a ohromnej chlap, taky v bílým, hřměl na celej barák, abych se díval, kam skáču a pochválil mi hlavu a říkal, že je z dubu. Pak ještě dodal, že to mohlo dopadnout hůř než na pět štychů, podal tátovi ruku a byl pryč. Bylo mi blbě a bolela mě hlava i když byla dřevěná. Budu slavnej, říkal jsem si, ale rozbít si kvůli tomu pokaždý škécu, to teda nevim.