Táta přišel domů zakaboněnej jako nebe nad kapslovnou. Máma mě poslala připravit si tašku do školy i když byl teprve skorovečer. Eva se vytratila z kuchyně za mnou. Vlastně mě ven vystrkala. Chlap, a to jsem byl i já, i když ještě mrňavej, se vždycky vzpouzí, když z ničeho nic není v obraze. V pokoji mi řekla, že tam stejně na nic nejsme, že se budou hádat. Nevěřil jsem jí slovo. Byla holka a ještě dělala chytrou. Pro jistotu jsem se vytratil k dědovi. Babička jako vždy navlíkala nit. Co ji pamatuju, vždycky navlíkala nit. Nepovedlo se jí, tak řekla mně. Pro mě to byla hračka, ale babička mě ujistila, ze až budu mít její oči, teprve uvidím. Nebylo mi jasný, kdy budu mít její oči, když mám svoje a proč uvidím až teprve pak, když ona s nima nevidí už teď.

Děda si pomalu nacpával fajku, tu dlouhou až na podlahu a říkal jí, že lidi by se měli mít rádi, když jsou a už vůbec by neměli tahat domů z práce hádavou. Asi nevěděl, že ho ta jeho fajka neslyší, tak jsem to šel já říct Brekovi. Byl zapikolovanej na svým pelíšku a ani nedutal. Táta pořád jako mrak křičel, že nedře do noci proto, aby dostal k večeři vajíčko, že na to mohl bejt klidně sám a nemusel se ženit. Máma do toho občas šeptla, že musela zůstat v práci a že míchaná vajíčka se jedí všude. To už táta zase vyhrál a strašlivě hulákal, ze nedělá celej den proto, aby přišel domů a nedostal ani pořádný jídlo. Řval, jako by mu šlo o život a ne o nějaký vajíčka. Najednou jsem si uvědomil, že se děsně bojím. Vyplížil jsem se ven. Brek tam zůstal, dělal mrtvýho. Utekl jsem do postele, ale strachy mi nešly zavřít oči. Pořád se za nima hádali. Dveře se tiše otevřely a pustily dovnitř dědu. Když u mě seděl, cejtil jsem nádhernou vůni fajfkovýho tabáku. Tiše mi povídal, ze zlost je jako oheň, spaluje mozek i člověka. Ještě nikomu nepomohla, protože nemá ráda slušnost, úctu ani cit.

Venku bouchly dveře. Táta s Brekem šli ven. Do pokoje vešla máma. Děda ji pohladil očima, nic neřekl a odešel. Máma si k nám sedla a pomalu nám vyprávěla, ze táta je hodnej, ale přišel unavenej a až si odpočine, bude zase veselej a že nás oba má moc rád. Já nevěděl, proč, když se hádají oni, musím vědět, ze táta má rád mě a Evu a ne jí, mámu. Eva nic neříkala a koukala se škvírou v peřině očima malý srnky. Bála se jako já. Máma mě pohladila po hlavě. Vždycky mě takhle hladila po hlavě, když jí nešlo mluvit. Už byla dávno tma a já ještě pořád nespal. Už jsem se nebál, jenom jsem nevěděl. Do ticha jsem ségře řekl, že mi drhne kolo u kolobrndy a ona mi přes tmu odpověděla, že řekne Petrovi, aby se mi na to podíval. Petr byl Evin kluk a já ho neměl rád. Nikdy jsem neměl rád ségřiny kluky. Byli cizí a ona moje. Ale kolo u kolobežky drhlo.

Stejně by bylo lepší, kdyby mně jí spravil táta, řekl jsem Evě. Nikdo ze tmy mi neodpověděl. Tma nemluví a Eva spala.