Šoup jsem babu Kadlecovi, dvěma kličkama se ho zbavil, abych proletěl jako blesk dveřma u školy. Povedlo se. Kluci řičeli nadšením a Kadlec, zdeptanej jak dvorek za školou, bude nosit babu až do pondělka. A to byla bomba. Klíma byl nemocnej a tak to vypadalo, že půjdu domů sám. Jít domů sám je pěkná nuda. Fouk jsem tašku na záda, pocoural pytlík s cvičkama po chodníku a vyrazil. Zapikoloval mě hlas, kterej volal moje jméno. Byl to tátův hlas. Rozhlídnul jsem se a hned ho objevil. Seděl s mámou a ségrou v autě hned u školního zábradlí. Musel jsem jít prve těsně kolem nich. Neviděl jsem je. To by se machrovi mojeho kalibru stát nemělo. Starosti jsou starosti.

Auto už i se mnou se odstrčilo od obrubníku a společně jsme odfrčeli. Nikdo nic neříkal, ale všichni věděli něco, co já ne. Zastavili jsme na široký ulici u Vltavy a vysedli. Táta vešel do bílého domu a my za ním. Uvnitř jsme se vtěsnali do malý boudičky a ta se s náma pomalu ploužila mezi schodama nahoru. Bégo, tady se schody nemusely šlapat. Skoro pod střechou jsme vystoupili a táta odemkl jedny dveře v rohu na pravý ruce. Vstoupili jsme opatrně. Byt byl úplně prázdnej a mě to konečně došlo. Zase se budeme stěhovat. Omrknul jsem si takový klučičí věci, jako kam budu chodit hrát fotbal a jak daleko je do kapslovny. Nikde nic, jen ulice a chodníky plný lidí. Mohl jsem se akorát dívat z balkonu na řeku a most s těma chlapama z kamene po stranách, a to pro kluka v plný síle bylo sakra málo, i když jsem věděl, že takovej most, jako je Karlův, možná jinde na světě není a Vltava dokáže dotýct až do moře, kam bych já šel několik měsíců, kdybych to vydržel. Máma se ségrou stěhovaly nábytek i když žádnej neměly a měřily každej koutek. Trvalo jim to dost dlouho, ale nakonec byly hotový a mohli jsme jet.

Byli jsme znovu v autě, ale domů jsme ještě nejeli. Prosmýkli jsme se mezi spoustama baráků až skoro na okraj Prahy. Tady byly domky malý, hranatý s červenejma střechama a každej měl svoji zahrádku. Naproti tomu, u kterýho jsme zastavili teď, bylo úplně opravdický fotbalový hřiště. Já už věděl, kde bych mohl bydlet. Táta vystoupal schody ze sklepa a prohlásil, že se tam vejde všechno i dílna a bude se tam bezvadně chladit pivčo. Byl spokojen. Takticky jsem připomněl babičku a zahrádku. Domek vypadal malej jen z venku. Uvnitř byly schovaný skoro dva takový. Obrovská hala, záchod, koupelna, špajz, kuchyň a malej pokoj dole. Dva pokoje a malej kamrdlík nahoře. Nad tím vším obrovská půda. Když máma zjistila, že sluníčko může být na balkoně celej den, už se i s papírkem na nose viděla vedle něj.

Mezitím mě táta naučil všechny stromy v zahradě. Dva, třešně chrupky, jeden nechrupky, švestka na slivovici, hruška máslovka, borovice a smrček. Byla to nádherná zahrada s plotem půl drátěným a půl beton. V tom betonu byly udělaný díry, aby kytky a trávy mohly dejchat. Z jednoho otvoru nás sledovaly oči. Toho bych si snad ani nevšímal, ale v tom dalším byly taky oči. A vedle další. Napočítal jsem jich čtrnáct. Ke všemu u branky stála malá tlusťoučká pani, voněla jídlem a smíchem. Hlas měla vysokej a v tý výšce ohlásila tátovi, že je Brůhová a tohle jsou její haranti. Oči opustily otvory v plotě a přilepily se k tý pani. Měla rovnejch deset dětí. Když přišel jejich táta, byli všichni. To už jsem poznal, čí mají oči. Byly to jeho oči. Opatrně jsem si Brůháky očihoval. Byli jako schody. Z jedný kapsy vyčuhoval kaťan. Tomu jsem rozuměl. Ale skoro na konci na mě někdo vypláznul jazyk. Zatím jsem to přehlíd, vyřídíme si to pak. Rozhodl jsem se, že odejdu výsostně jako král a žižkovskej frajer. Ale nějak se to zvrtlo. O něco jsem škobrtnul a fláknul jsem sebou do suchýho záhonu. Za plotem řvalo nadšením deset opičáků. Měl jsem nos moc vysoko a zapomněl jsem koukat dolu. Táta se usmál a řekl Brůhovi, že jsem mohl klidně žuchnout do něčeho úplně jinačího. A tak jsem se zapsal na Sporáku.