Kolo, co jsem měl, nemělo rám. Bylo po mámě, bylo to kolo holčičí. Mělo balonový pláště, tlustý trubky a vážilo nejmíň sto kilo. Když jsme někam jeli, byl jsem poslední, ještě než jsme vyrazili. Nejsem rád poslední. Mám rád být první. Ale první se nesmí bát. Když se bojí, má starý, těžký kolo. Mohl jsem jít za tátou a říct mu. Nešel. Ještě jsem nebyl zralej na to být první.

Vzal jsem svoje metrákový kolo a šel k Brůhům. Řekl jsem jim všecko. Nebál jsem se ani trochu. Vašek rozhodl, že objedeme smetígra a pak se uvidí. Když velký lidi něco tajně dělají, dělají to v noci, aby je nikdo neviděl. Další pak k tomu přidají a už je na světě smetígro. Dospěláci pak pátrají, kdo to udělal, ale nikdy nepřiznají, že to smetiště vlastně založili všichni. Skládka je ráj nás opravdickejch kluků. Sem nepatřej nafintěný panáčkové. Sem patří jen ten, kdo tu umí najít senzační věci. A takový jsme byli my. Hned na druhým smetígru jsme měli štěstí. Někdo v noci vyhodil krabici velkejch umaštěnejch šroubů. Zahákli jsme za Vaškovo kolo vozejk a krabice putovala dovnitř. Venca tvrdil, že to jsou šrouby mosazný a za ty samo dostanem nejmíň jedno starý kolo. Frčeli jsme do sběrny. Dědek, co bral na váhu, mrknul do bedny a odešel dozadu. Chvilku se tam přehraboval a už jsme ho slyšeli jak funí zpátky. Tlačil dvě kola. Zatančili jsme tanec vítězství.

Na brůháckým dvorku jsme je obě rozmontovali. Už jsem se viděl, jak na tý hromadě šroubků, drátů a trubek jezdím. Mezi tím jsme u nás na zahradě umyli všecky sklenice, co jsme ulovili na dalších smetígrách a jeli s nima do Bratrství. Je to obchod, kde mají špejle a lokomotivy a boty stojej vedle chleba. Dostali jsme na dvě duše, plášť na zadek a glóbusky pro Vencu. Když jsem se pak zase poslední vydrápal na svým kole do kopce, na mým kole už makal někdo jinej. Byl to pan Brůha. Rukávy měl vyhrnutý a ruce umaštěný až po lokty. Byl děsně svalnatej a když zabral, svaly na něm skákaly jako živý. Všecky součástky už byly naložený v plechovkách s petrolejem. Ve dveřích stála paní bytná s velkým tácem s chlebama namazanýma sádlem a obrovsky posypanejma cibulí. Brůha si otřel ty mastný ruce o kalhoty a vzal si jeden ten obří chleba. Brůhová se za ty kalhoty na něj podívala strašlivě, ale on se jen usmál, a plácl jí přes zadek, že to udělalo ránu, jako když bouchnete papírovej pytlík svačiny. Ona řekla jen no, no, no, ale oči se jí smály a všichni se po sobě jukli tak, že mi bylo jasný, že to patří k tomu, že na to asi vlítnou. Ale Brůha jen pomlasknul a řekl, že by bodlo pivko. Honza přinesl džbán, vyskočili jsme do sedel a švihali to »Na pahorek«, tam to bylo po rovině, aby nespadla pěna. Před hospodou jsme si ze džbánku jasnačka hned cvakli. Pěna mi vlítla do nosu a rozkašlala mě. Když jsem se rozkoukal, kluci už byli v dálce a kolíbali se v sedlech k domovu. Pěna je pěna. Vylít jsem do sedla a hobloval za nima.

U Brůhů na dvorečku už bylo sklizeno. Na schodech seděl Brůha a věřte, nevěřte můj táta a pili pivo. Povídali si o politice. Brůha říkal, že politika je dobrá akorát pro ty, co mají hovno na práci, protože stejně nic jinýho neumějí. Táta mu zase tvrdil, že právě politici musejí rozumět tomu, co dělají, protože to pak s celým státem dopadne, jako kdyby stolař pekl rohlíky nebo čalouník stavěl domy. Protože pak to dycky odsere celej národ. Když dopili pivo, táta se rozloučil, řekl mi, abych nezapomněl na navrátila a odešel. Vzpomněl jsem si, až když volala máma. Vzal jsem to přes plot, abych byl rychlejší. Jí jsem to ale neřekl, aby se nečílila, že nechodím brankou jako slušný lidi. Zase bych jí musel vysvětlovat, že to je proto, že ty jakoby slušný nelezou přes plot, protože neumějí. Véča byla bezva a já mohl i výjimečně předložit žákajdu. O tátovi nikdo nevěděl, jen děda mi očima ukázal na dveře od sklepa. Nakouknul jsem tam až po chvilce. U stropu viselo moje staronový kolo. Čerstvá barva vypadala jako slunce, který leze na kutě. Taková to byla zázračně červená. Táta se ani neotočil, jen tak přes rameno mi řekl, že musím tak dva dny vydržet než barva dobře zaschne. Eště přidal dobrou noc a pokračoval. Můj táta, když něco dělal, nikdy toho moc nenamluvil. Asi si s prací rozuměl potichu.