Už ráno se udělalo takový horko, že se určitě potily i mouchy. Chtěli jsme vyjet až za Krčskej les. Byl jsem doma sám. Děda s babičkou odjeli brzy ráno a Eva se vytratila hned po nich. Musel jsem rozhodnout sám, jestli můžu jet. Člověk, kterej má udělat důležitá rozhodnutí, na to bývá většinou sám. Tak jsem řekl ano. Nepřijel jsem na náměstíčko první, ale všichni jsme tam ještě nebyli. Vyrazili jsme skoro v deset. Už byl pařák.

V lese bylo líp. Les má vždy svoje počasí. Vyšlápli jsme stoupání k prvnímu altánu a na chvilku se zdrželi zkontrolovat sovu. K ní nahoru se vylézt nedalo, tak jsme jen zabouchali na kmen stromu a čekali jestli vyletí. Nebyla doma a Víťa prohlásil, že se šla asi koupat. To nám připomnělo, že tu máme kola. Vyskákali jsme do sedel a hoblovali jsme až k dubu. Byl určitě stoletej a z jeho větví bylo vidět Průhonickej zámek. U pramínku jsme se posilnili. Voda byla studená a děsně dobrá. Zfrčeli jsme dost dobrej pruťák ke Kunraticím a byli u rybníka. Byl opuštěnej, měl stavidlo na skákání a pro nás byl jako stvořenej. Byli jsme dlouho ve vodě. Byla jako kafe. Píta objevil na dně parádně černý bahno. Válka nás utahala všechny. Leželi jsme na břehu a slunce do nás pralo. Brzy nám bylo znova horko.

– Kolik by se do něj vešlo »plivátek«? přemýšlel jsem hlasitě. Pepík znalecky skouknul hladinu a shodli jsme se na pěti. Když přeplavu »plivčo« desetkrát, přeplavu i rybník, usoudil jsem a hned se chystal.

– Neblbni, řekl Pepík.

– Je to kravina, přidal Honza.

– Jdu na to, ukončil jsem a byl frajer.

Začal jsem naproti stavidlu a brzo ukrojil skoro půlku hladiny. Plaval jsem v pohodě, ale nějak se mi zdálo, že se protější břeh přestává přibližovat. Ohlídnul jsem se, ale nazpátek už to nešlo. Motal jsem se na jednom místě. Už jsem moc nemohl, ale zbývalo ještě sakra dost. Pepík s Vencou vletěli do vody a plavali mi naproti. Ostatní stáli na břehu a řvali. Už jsem vůbec nemohl, jen se plácal a brečel. Do hlavy mi vletělo, co bude, až se utopím. Všichni budou smutný, děda bude mlčet a táta mě zřeže. Formanová bude vyprávět, jak jsem přecenil své síly a na pohřeb mi půjde celá třída jako Kořínkovi, co ho přejelo auto. Venca už byl u mě. Trochu jsem se zmátořil a ještě plaval. Ale jen pár metrů. Znova mě opouštěly síly. Vzali mě každej za ruku a chtěli mě táhnout. Potopila se mi hlava a pořádně jsem se napil. Dusil jsem se a slyšel jak řvu. Strachy jsem plácal kolem sebe a nevnímal nic. Došlo mi, že je konec. Nebyl. Nohy se opřely o dno a já se postavil. Voda mi sahala po krk. Mohl jsem dýchat a byl zachráněnej. Od brečení jsem nemohl dobře vidět, ale slyšel kluky, jak ječej hurááá. Někdo mě vzal za ruce a táhnul ke břehu.

– Jseš pěknej kretén, pošeptal mi Vašek do ucha.

– Kretén zasranej, řekl jsem si potichu sám sobě.

Probudilo mě, jak na mě někdo lil vodu. Byl to Honza. Ostatní seděli na břehu a čučeli na rybník. Na hladině se houpal špunt a vlasec od něj držel Pepík v ruce. Lovili na pytlačku. To je něco jinýho než blbec, co se topí. Byli tak hluchý, že ani neslyšeli, že jsme k nim došli. Byl jsem skoro rád. Špunt se zahoupal a už jsme se viděli, jak pečeme rybu na rožni. Nebylo to nic. Seděli jsme úplně tiše a hypnotizovali splávek.

– Co je to tady? Zařval někdo tak hrozně, že nás zarazil do země. Za náma stál porybnej, celej hrdej, že chytil pár usmrkanců, jak lovějí na pytlačku bez povolení. Museli jsme nadiktovat jména do notesu. Já byl František Cafourek z Vršovic od Starý školy. Slupnul mi to i s navijákem. Pak i klukům. Vrátil jsem jim trochu, že mě nenechali utopit se. Nahlásili mu úplný ptákoviny. Jeho notes to snesl. Porybnej nám řekl, že zařídí, aby nás vyhodili ze školy. Už to vypadalo, že je spokojenej a odjede. Ale nebyl. Koukal na naše kola, pak se rozchechtal, vyšrouboval ventilky a naházel je do vody. Byl spokojenej.

Popadli jsme kola a utíkali s nima až k lesu. Před náma bylo takovejch deset kilometrů pěšky. Na druhý straně rybníka se chechtal porybnej. Bylo ho slyšet až k nám.

– Je to pěknej debil, označil ho Venca. Věděli jsme, koho myslí.

– Ale až tak chytrej není, dodal Honza a nastavil k nám dlaň. Ležel na ní klíček od zapalování k motorce toho rozesmátýho porybnýho.