Když Pán Bůh stavěl březovej hájek, tutově na něj poslal anděla, kterej fandil fotbalu. Rozsadil břízky tak parádně, že vyrostly jako branky a ty ostatní zase nepřekážely, ale stály dokonce tak perfektně, že odrážely míče, co šly někam blbě, abysme pro ně nemuseli chodit.

Teď jsme akorát hráli světovej mač mezi Německem a Maďarskem. Normálně sice vyhráli Němci, ale my je neměli rádi, tak prohrávali 4 : 1. Právě jsem přesně, možná líp než Ferenc Puskás, pronikal obranou Němčourů, juknul po golmanovi, abych věděl, kam mu to šoupnu, když mi překvapením zgumovatěly nohy. Pepa Ráklos tam stál, hubu otevřenou a čuměl někam za mě. Zasek jsem balon a otočil se. Moje pusa vokopírovala Pepovu. Po ulici jel na kole kluk a táhnul ho opravdickej pes, vlčák. Bylo by to boží, kdyby nezahlíd balon u mojí nohy. Zapomněl, co právě dělá a vrhnul se po mičudě. Šňůra, kterou táhnul bicykl, se zamotala do předního kola, to se bloklo, kluk vylít ze sedla a předved nám docela parádní salto. Plácnul sebou na silnici přesně jako Buster Keaton ve filmu. Akorát odřený koleno bylo pravý. Pes přibil míč přední tlapou a vypláznul na nás červenej jazyk, dlouhej jako prezidentskej koberec. KIuk sice syčel, ale nebrečel. Ošetřili jsme ránu jako vždycky. Počurdili. Koukal na nás jako bulik, ale když nám řek, jak se jmenuje a kde bydlí, byli jsme za buliky zase my. Fanda Trýbl bydlel v novým baráku s krbem. Jeho táta byl ten poděs, co jsme od něj měli slíbíno na prdel. Eště nám prozradil, že ten fotbalovej pes je Dery. Oba byli bezva, tak jsme je vzali do party. Sebrali jsme kolo vylepšený o vosmu a ploužili se domu. Ale ani to nebyl konec. Ze zatáčky se vyřítil další šílenec, tentokrát bez psa. Jen tak tak to srovnal, slez z kola a postavil se vedle něj. Byl blonďák jako já, samozřejmě větší. Stejně starej blonďák, menší než já, na světě neexistoval. Něco zvláštního ale měl. Obrovský lopaťácký ruce a vůbec se nás nebál. Chvilku jsme se okukovali, pak ale uviděl Fandovu »osmu« a prohlásil, že to jeho děda umí odstranit, a to hned. Řekl, kde bydlí, a já byl doma. Byl to můj novej soused. Hachův děda vypadal jako důstojník jezdectva, akorát neměl uniformu, koně a šavli. Měl ale obrovskej jezdeckej knír. Pochválil nás za ošetřenou nohu, hodil šišatý kolo do vidlice a dal se do práce. K tomu si pochopitelně pobrukoval koňáckou písničku. Děda Karla Hacha byl hulán.

My zatím seděli na schodech do zahrady a živili se tvarohovejma buchtama Cpali jsme je do sebe a hádali se o Zátopkovi. Už jsme věděli, že je Emil a je běžec. Běhal pět a deset kiláků a taky maraton. Trýbl nám vyprávěl, že když trénoval, tak ulítal přesně takovýho psa jako je Dery. Říkal, že je tak dobrej, protože má dvoje plíce a to věděl od svýho táty, kterej ho viděl běžet. To byla voda na Brůhákovic mlejn, jak se chechtali. Souška tvrdil, že to by musel bejt hrbatej, aby měl kam ty plíce dát. Franta mu na to řek, že je prdlouš, protože to se jen tak říká o lidech, co vydržej dejchat za dva. Souška ho za toho prdlouše kopnul a už se váleli po zemi. Karlův děda řek jenom: No, no, no.

Fanda ještě rudej od pranice křičel, že Zátopek vyhrál v Helsinkách všechny tři tratě, lidi na tribunách stáli a volali Zatopek, Zatopek, protože finština nemá dlouhý á. Kolo bylo hotový, tak jsme si vzali do foroty ještě buchtu a vypadli. Už jsme se nehádali, protože jsme měli radost, že taková zemička jako je ta naše, má Zátopka, kterej je takovej machr, že vyklepává běžce z celýho světa. Skákali jsme dokola a křičeli: Zatopek, Zatopek, jako ti v tom Finsku, aby to taky věděl celej Spořilov, až se otevřelo nahoře okno a stará Reichová na nás zaječela, že jestli okamžitě nepřestaneme, tak že nás poleje.

Mysleli jsme si svoje, ale určitě jsme věděli, že Reichová nikdy nezávodila v běhu, nota bene v Helsinkách.