Kluk, kterej chce bejt v zimě dobrej na bobech, musí mít v létě najezdíno na ložisáku. Sedačka může být obyčejný prkno, ale hranoly, na kterejch jsou ložiska, nesmějí mít chybu. Musejí bejt z proklatě dobrýho dřeva. Když totiž v plným fofru odejde ložisko, není o čem mluvit. Nejlíp se měl Behádek, jeho táta dělal v Kolbence a to je přímo ložiskovej ráj. Kluci si umějí pomoc, a tak jsme stáli na startu.

Bylo nás sedum, jezdili jsme celou Bočnou až na Hlavní. Řítící se ložisáky zpívaly svou, Reichová ječela jako vždy, ale v tom kraválu nebyla slyšet a tak v tom okně vypadala jako ti herci, co nesměji mluvit a všechno jen ukazujou. Mojí mámě to nevadilo, říkala, že když je venku kravál, má aspoň jistotu, že jsme v pořádku. Paní Lochmanová měla strach z aut. My ne. Měli jsme prubnutý, že šofér, kterej slyší rachot, si nejdřív myslí, že se mu sype auto. Když nás vidí, jak se na něj řítíme, zašlápne brzdu, vykulí oči a zůstane sedět jako suchej hřib.

Jezdili jsme na dva způsoby. Fofrovku a Elegejšn. Elegejšn nemoh jezdit jen tak někdo. Základní figuru uměl sice každej, ale zajet celou sestavu dokázali jen opravdický mistři. Vleže, na koleni, zády, vestoje, otočky v plný rychlosti, to všecko byly klenoty jezdců na ložisácích. Elegejšn se předváděl nejlíp, když byli na chodníku lidi. Některý zůstávali užasle stát, jiný nám nadávali do darebáků, posílali do polepšovny, kasali se, jak nám co rozsekaj na maděru. Zajímavý je, že to bejvaj hlavně velký chlapi, který taky byli kluci. To my už jsme daleko a jim zůstane jen bégovej rachot. Když jsme měli kliku největší, stála na chodníku Vlasta Helánková. Měla překrásný hustý vlasy až na záda a ještě kouda. Předvedli jsme koncert. Vlasta se usmála a zavinila hromadnou bouračku. Někdy jsem ji viděl i večer, když jsem ležel s očima otevřenejma, ale nikdy jsem nezastavil a neřek, že ji svezu. Starej Helánek ji hlídal jako bachař a to tak perfektně, že se nikdy nesvezla.

Dnes jsme se připravovali na Fofrovku. U Fofrovky byly nutný tři věci. Ležet nataženej jako struna, pálit to co nejrovnějc a nikdy nepřibrzdit. Pod pruťákem jsme to šoupli doprava a v protisměru dofrčeli až ke kostelu. Stáli jsme na startu rozhodující jízdy. Celkovej vítěz nemusel druhej den do školy vláčet tašku. To byla práce toho posledního.

Vyrazili jsme. Řachnul jsem zádama na prkno, hlavu zvednutou jen pár cenťáků. Ani o milimetr víc. Rachot se zvětšoval s rychlostí. Ložiskáče ječely vysokou a vpředu jsme byli já a Lochman. Já – dva, dva. Pepík – jedna, tři. Umístění čtyři ku čtyřem. Pustil jsem to na plný pecky. Zatáčka doprava, kratinká rovinka a zejtra si budu vykračovat jako král. Švihnul jsem zatáčku víc než bylo vono a vlítnul jsem na chodník. Vítězství bylo v tahu. Pepík se mihnul kolem a svištěl ke kostelu. Posadil jsem se a oči mi vyletěly z důlků. Naproti Lochmanovi se šoural obrovskej náklaďák. Takovej tady jel naposled loni. Řval jsem jako tur, ale rozeřvanej ložisák a motor auta mě překřičely. Pepík, jako by něco tušil, se zvednul. Fofrem se přibližoval k tý obludě. Už jsem ho viděl na placku. Uviděl jsem jeho mámu, Formanovou, ubulený holky na pohřbu a udělalo se mi blbě. Skoro jsem prošvih, jak sebou zase mrsknul na prkno a prohučel pod náklaďákem, aniž se ťukli. Řidič zelenej jako sedma vyletěl z kabiny, dohonil Pepu, vykoktal ze sebe, jestli je v pořádku a když se dozvěděl, že mu nic není, zvednul ho do vejšky a vrazil mu dvě facky. Pak skočil do auta a odjel.

Doběh jsem k Pepkovi a sebral mu brejle, který mu při těch facanech ulítly. Řekl jsem mu, že je vítěz, ale jenom na mě čuměl a nic neříkal. Pak ke mně kopnul ložisák a zmizel mezi stromkama, co rostly za pomníčkama. Když se vrátil, řek jenom:

– Myslel jsem, že jsem se strachy pochcal.

– A jo? zeptal jsem se.

– Ne, odpověděl. Nepochcal, taky posral.