Všechno začalo v neděli dopoledne. Táta vstával v půl šestý ráno v kterejkoliv měsíc, v kterejkoliv den. No a právě tuhle neděli, jak jinak, před šestou v koupelně hučela karma a táta jí zpíval. Nikdy nepotřeboval žádnej tlampač, tak silnej měl hlas. Kdysi o něm někdo z lidí, co u nás byli na návštěvě, prohlásil, že by moh řídit Hlavní nádraží a poslouchali by strojvůdci v Český Třebový. Když celej mokrej, obalenej do ručníku, vyšel z koupelny, čekala na něj babička, aby probrali snídani. Babička nemohla nikdy dospat a byla vděčná za každou společnost. Byla skoro hluchá. Když si ráno s tátou povídali, probudili lidi v okolí, ti vstávali, otevírali okna a vybíhali na balkony, aby pak zjistili, že u nás se jen řeší, jestli se do horkýho čaje dává nejdřív cukr a pak citron nebo opačně.

Pak všechno utichlo, protože se táta holil a s pusou samá pěna se špatně povídá. Sousedi ulehli, aby se v zápětí dozvěděli, že do hadice na zahradě neteče voda, ale babička jim hned vysvětlila, že neteče, protože je zavřená ve sklepě. Táta přidal, že z ní jednou dostane infarkt a odešel k hlavnímu uzávěru. Tam si všimnul, že kóje na uhlí je skoro rozpadlá a hned se dal do opravy. Když byl hotovej, pustil vodu do hadice a osprchoval zahradu. Nikdy nezalíval jen záhonky, ale všechno, co bylo okolo. Tátu sledoval na kost promočenej Brek, protože co bylo na zahradě, bylo mokrý. Pak si táta všimnul, že voda strhává ze záhonků hlínu do uliček, rozdělal cement a než bylo poledne, měly cestičky krásný betonový okraje. Aby jen tak nestál, vzal koště a zametal chodník před barákem. Tam ho zastihla máma, oznámila mu, že bude oběd a že zrovna v neděli nemusí předvádět pilňouše, aby se říkalo, že ona si leží do oběda a nic nedělá. Táta se jí zeptal, co teda dělala, máma mu odsekla, že ležela a jídlo se uvařilo samo. To byla poslední dopolední věta, kterou řekla.

Oběd byl skvělej. Nudlovka, maso s omáčkou a kompot z hrušek. Když jsme dojedli, prohodil táta jen tak mimochodem, že bysme si mohli dát »člobrdu«, mrknul na mě, řek mi, abych si vzal v kapse u saka nějaký drobný a frnknul pro polárkáč. Tátovo sako mělo vždycky spoustu drobáků. Mezi dveřma jsem zaslech mámu, jak sama pro sebe a pro všechny oznamuje, že nádobí si ale umeje hned, protože by na ni stejně čekalo až do večera. Byla to její první odpolední věta. Dospěláci spolu děsně rádi nemluvěji.

Jako vždy jsme všichni hráli proti tátovi a jako vždy bez úspěchu. Táta uměl všechno. Jeho kostka uměla šestku a každý jiný číslo, který potřeboval. V domečku měl vždycky o jednu figurku víc než jsme si pamatovali. Jeho ruce byly rychlejší než naše oči. Děda nikdy nehrál, jen se uculoval. On jedinej věděl hned, že náš táta fixluje první ligu. Když už jsme byli všichni otrávený, skončili jsme. Táta se protáhnul na židli a jen tak prohodil:

– Aby bylo jasno, příští neděli máte všichni volno. Vařím já.

Vzal vodítko a šel s Brekem na procházku, kterej se moh radostí přetrhnout a až k brance počůral cestičku. Celej tejden táta nakupoval a snášel zásoby. Už v sobotu večer připravoval zeleninu a maso. Hlavní vaření začalo v neděli ráno, samozřejmě v šest. Snídaně byla malá, abysme se nepletli. Do kuchyně jsme mohli juknout, ale dovnitř nikdo nesměl. Všechny hořáky byly zapálený a všude bylo něco rozdělanýho. Občas táta oznámil do pokoje, že nože jsou tupý, mouka není označená jak má být, sůl je ztvrdlá. Oči mu ale zářily. Dneska vařil šéfkuchař.

Polévka byla s játrovými knedlíčky. Tu já můžu vždycky. Jako druhý byla hustá smetanová omáčka s rozsekanou zeleninou, plátky pečenýho masa prošitýho špekem. Knedlíky byly obrovský, žlutý a valila se z nich pára. Na každý maso táta kydnul lžičku brusinkovýho kompotu. Dali jsme se do toho, ale táta nejed, jen koukal. Máma pochopila první a pochválila ho až do nebe. Po ní i ostatní. Já asi nechválil dost rychle, tak jsem tátu zamračil. Jenom na vteřinku, protože pak si teprve všimnul mýho vyluxovanýho talíře.

Když jsme pak se ségrou zmáhali horu špinavýho nádobí velikou jako Mount Everest, už jsem si nebyl tak jistej, jestli to bylo nejbégovější jídlo v životě. A právě do toho se namotal znova táta. Když se pak znova zeptal, řek sem mu, že maso bylo docela dobrý, ale ta marmeláda na něm bejt nemusela a kdyby chtěl opravdu okusit parádní omáčku, přinesu mu jí ze školní jídelny v kastrůlku a ušpiněný nádobí může dát klíďo k okýnku a nestrávit u něj zbytek neděle. Táta beze slova odešel. Když jsem šel ven, seděl na schodech, kouřil a hladil Breka. Kluci mlčeli, jen Venca mi řek:

– Dneska jsi zradil svýho tátu.