Když se začínaji probouzet ranní mrazíky, je na místě překontrolovat boby. Kdo je nemá, nekontroluje. Taky ale nejezdí. U Brůhů to bylo jednoduchý. Každej měl svoje. U nás taky. Já neměl a vypadalo to, že letošní zimu prodrandim s prvňákama po zadku. Už mi scházela akorát družina. Základem každejch bobů jsou brusle. Super jsou džeksny. Nejsou špičatý, nezapíchnou se a nepošlou tě obloukem na rypák. To všecko se může stát na bobech a já měl čím dál větší strach, že já to nezažiju. U nás prostě volný brusle nebyly. Jen jedny. Na ségřinejch botách. Jenže já věděl, co by následovalo, kdybych je zabral. Vejprask, o kterým by se psalo v novinách.

Jen tak zkušebně jsem je vyhledal. Ségra byla pořádná. Byly v druhým fochu ve špajzu. Tři dny jsem je chodil kontrolovat než jsem se rozhod. Boby musím mít. Ale brusle byly na botách přibitý nějakejma divnejma hřebíkama. Žádnej šroubek. Sundat nešly. Jediná moje šance byl Karel Kárka. Poslední dobou se dost často motal kolem našeho baráku. Bylo to jasný. Pálil za ségrou. A ta? Jen přišla domu, už byla v koupelně. Dal jsem čučku a pokaždý stejný. Česala se, buď nahoru, nebo dolu, ale česala. Ségra za nim pálila taky. Moh jsem jí říct, že jestli mi nedá brusle, prásknu, že má kluka. To by ale bylo svinstvo. Táta by ji strašně zrubal. Když nás mlátil, tak mlátil. Řvali jsme bolestí v obrovskejch vejškách, dokud nás neopustily síly. Já pak ležel v posteli, tichounce pokňourával a sliboval si, jak mu to jednou všecko vrátim za sebe i ségru.

Ne, nemoh sem říct, že má kluka. To rači obrátím »Sporák« naruby. Udělal jsem to, nic. Už zbejvalo jediný. Sběrna. Když jsme k ní s Fandou dorazili, ohromný plechový vrata už byly zavřený. Stáli jsme před nima jako dva knoflíci. Tam se nedostanem nikdy, napadlo mě a chtělo se mi brečet. Ale Fanda věděl. Ve statku dole v Roztylech, kde bydlel kulak Kolář, jak říkala Formanová, musely bejt štafle. BáIi jsme se oba, ale boby jsou boby. Objevili jsme přivázanej žebřík, ale to nás nemohlo zastavit. Dovlíkli jsme ho k ohradě. Stmívalo se kvapem. V cukuletu jsem byl nahoře a pak jsem hupnul dovnitř. Když mě napadlo, že uvnitř může číhat odvázanej pes, udělaly se mi těstový nohy. Srdce z kalhot se vrátilo na místo, kam patřilo, tak jsem šel na věc. Přerovnal jsem všechno, s čím se dalo pohnout. Ležely v koutě u ohrady, zrzavý ale krásný. Bál jsem se jich dotknout, aby nezmizely. Hodil jsem je pod bundu, přeletěl plot k Fandovi a rozklepal se strachy.

Žebřík jsme vrátili v pohodě a pádili domů. Lampy ještě nesvítily, ale byla tma jak v pytli. Fandův táta stál před barákem a jak už to u tátů bejvá, na nic se nezeptal a šoupnul mu dvě facky až to mlasklo. Honem jsem skočil za sloup, abych taky něco neslíznul. Nemoh jsem pochopit, proč dospěláci rači svoje děti bijou než by si s nima popovídali. Až budu velkej, budu to dělat. Přivítal mě Brek a zhasnutý okna. Byl jsem doma první. Prošlo to. Lísteček na stole mi pověděl, že v troubě mám palačinky, ségra že přijde pozdějc a naši ještě po ní. Očima jsem se pomazlil se svejma novejma bruslema, slupnul palačinky a skočil do postele. Jak jsem ležel s otevřenejma očima, viděl jsem zase Fandu a napadlo mě, proč si velký pořizujou děti, když je buď bijou, nebo nejsou doma.