Teprve až člověk odejde na dycky, se pozná, co pro ty vostatní znamenal.

Tohle přesně všechno sedělo na mojeho dědu. I já sem si musel pučit z toho, co si pamatuju až pozdějc, protože jako malýmu se mi děda moc nezapsal.

Ale asi byl úplně zlatej, protože byl dycky tam, kde ho bylo třeba. Uměl dělat boty, dvě prkna spojit tak, že to nebylo poznat, hřebíky na to nepotřeboval, ty nechal ve škatuli. Uměl taky šít, stavěl takový ty první radia, říkalo se jim krystalky. Mýho dědu taky poslouchali čoklové z celý ulice, rád byl pečlivě a pěkně voblečenej, a kouřil tak dlouhý fajfky, že si ten druhej konec, co neměl v puse, musel vopírat vo podlahu.

Můj děda prošel pěšourem polovičku Evropy, všecko, co viděl, si pamatoval a prej to senzačně vyprávěl. Já byl v tý době eště moc malej prcek a bral jen pohádky, co mi tenkrát vyprávěli i dyž byly vymyšlený, zatimco děda vyprávěl jen to, co sám viděl. Bylo to pro mě ale eště moc brzo, a dyž bych to pak děsně rád poslouchal, tak už děda nebyl.

Asi sem rost moc pomalu, nebo můj děda moc rychle vodešel. Až se s nim jednou potkám, moc, ale moc hezky ho poprosim, aby mi to všecko dovykládal.