Murakami běhá 25 let – každý den deset kilometrů, každý rok maraton. Titul knihy je variací na povídkovou sbírku O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera. Kniha „memoárů“ rozhodně zaujme tři typy fanoušků: autorovy skalní příznivce, pro které je kultovní postavou, pak hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a nakonec, jak jinak,
běžce na dlouhou trať. V knize je jednak soubor esejů o běhu na dlouhé tratě, jednak spisovatelův „diář“ čtyřměsíční přípravy na maraton v New Yorku. Hovoří o fyzické i psychické bolesti, o stárnutí, o tématech, která se mu honí hlavou. Jsou tu úvahy o spisovatelství jako takovém: doba už nepřeje romantickým týpkům, co nasávají nebo berou drogy a píšou skvěle – doba přeje globálním spisovatelům-manažerům. Ostatně přísný režim a skvělá kondice bývají totožné u byznysmenů i u spisovatelů.
Ukázka z textu
Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná právě proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, aby se s ní vyrovnala, ani tak konzistentní. Podobné myšlenky (či ideje), které se mi při běhu vkrádají do duše, ale nejsou nakonec nic jiného než pouhé odvozeniny prázdnoty. Nemají obsah, jsou to jen úvahy, které se všechny točí kolem prázdna uprostřed.
Myšlenky, které se mi při běhání líhnou v hlavě, se podobají mrakům na obloze. Mrakům nejrůznějších tvarů a velikostí. Přicházejí a pak táhnou dál. Obloha ale zůstává pořád stejná. Mraky jsou na ní pouhými hosty. Procházejí skrz ni a pak mizí. A zůstává jenom nebe. Obloha. Cosi, co existuje a neexistuje zároveň. Cosi, co zároveň je substancí a současně jí není. A nám nezbývá, než abychom způsob bytí takové neurčité schránky přijali tak jak je a porovnali se s ním.