Rebecca je editorkou „prestižního“ nezávislého časopisu (který nikdo nečte), Peter vlastní galerii – vyhledává talenty, které draze prodává zazobaným klientům. Jejich manželství klape do chvíle, kdy se Peter znenadání zamiluje do manželčina bratra Ethana. Ten taky „dělá něco kolem umění“, což v praxi znamená, že se fláká a bere drogy. Peter pochopitelně usilovně řeší, jak TOHLE vysvětlí své ženě… Cunningham, autor geniálních HODIN, ve svém nejnovějším díle a v nejlepší formě!
Ukázka z textu
Peter odemkne dveře loftu. Čtvrt na pět. Dojde ke kuchyňské lince, položí na ni tašku z lékárny, kde cestou koupil prášky na bolení hlavy a dentální nit – proč je tak nemožné jít v New Yorku ven a nic nekoupit? Shodí sako, pověsí ho. Jak si jeho uši zvykají na obvyklou domácí píseň ticha, zaslechne sprchu. Rebecca je tady. Dobře. Často je stejně jako ona vděčný za trochu soukromí, když přijde domů, ale teď ne. Ne dnes. Těžko říct, co vlastně cítí. Byl by rád, aby mu Bette bylo prostě jen líto. Jenže tohle je prázdnější než smutek. Je to hluboká osamělost smíšená s nějakým spodním proudem neklidného strachu, nebo kdo ví, jak tomu říkat, ale chce vidět svou ženu, chce se k ní přitulit, možná koukat v televizi na nějakou hloupost, ať svět pro dnešní večer potemní, ať se zhroutí.
Peter projde ložnicí do koupelny. Je tam, růžová šmouha za mléčným sklem sprchy. Ve vzduchu je cítit smrtelnost a ve vodě plují žraloci, ale je tu i něco jiného, Rebecca, která se sprchuje, zrcadlo zamlžené párou, koupelna voní mýdlem a ještě něčím, co Peter nedokáže nazvat jinak než čistota.
Otevře dveře sprchy.
Rebecca je zase mladá. Stojí v kabince zády k Peterovi, vlasy má krátké, záda rovná a silná od plavání; je napůl skrytá v páře a na okamžik to všechno dává absurdní smysl: Bettina ruka v Petrově a Rodinův muž-chlapec, který čeká, až ho staletí pohřbí, a Rebecca ve sprše, jak ze sebe smývá posledních dvacet let a stává se zase dívkou.
Překvapeně se otočí.
Není to Rebecca. Je to Míla. Je to Omyl.