Poušť, vítr a prach. Nezkušení nováčci, ostřílení mazáci, cynický lékař. Předsunutá operační základna v Gulistanu, provincie Faráh, jihozápadní část Afghánistánu. A daleko v zázemí hlavní štáb, který vede válku, v níž životy jednotlivců nehrají roli. Paola Giordana ale právě zajímají osudy jednotlivců, které svede dohromady válka. Moderní novodobá válka, kterou známe ze zpravodajství, ale nevíme o ní vlastně nic. Dílo uvozené citátem z knihy Na západní frontě klid se otevřeně hlásí k linii protiválečných literárních děl.
Ukázka z textu
Jenže co? Všechno, co by jí mohl vyprávět, by ji trápilo. Že jídlo je odpornější, než jí tvrdí. Že se zamiloval do kolegyně, vojačky, ale ona o něm říká, že je malej kluk. Že zítra vyrážejí na cestu do oblasti ovládané tálibánci a že je z toho podělanej. Že dneska ráno viděl useknutou hlavu a bylo mu z toho tak špatně, že vyzvracel snídani na kanady, a teď vidí ten obličej před sebou pokaždý, když zavře oči. Že si v jistých chvílích připadá prázdnej a smutnej, a starej, jo, starej, ve dvaceti, a vůbec nevěří tomu, že byl kdysi rozkošnej. Že se k němu všichni dál chovají jako k břídilovi a že nenašel nic z toho, v co doufal, a teď už ani neví, co vlastně hledal. Že ji má rád a že mu strašně chybí, že ona je to, na čem mu nejvíc záleží, jenom ona. Nemůže jí říct ani tohle, protože už je dospělý, a je voják.
„Už vážně musím jít, mami.“