Když Stephanii po třináctiletém soužití opustí manžel, nepropadne zoufalství. Ba naopak. Pustí se do intenzivního honu na partnera mezi newyorskými nezadanými muži, aby však po zběsilém kolotoči neúspěšných schůzek došla k závěru, že žádný normální muž neexistuje. Během neplánovaného výletu do Paříže se však seznamuje s pohledným Peterem, mužem, který jí přijde ve všech ohledech dokonalý. I ten nejdivočejší sen, jaký kdy Stephanie měla, je však pouhým odvarem proti neuvěřitelnému dobrodružství, které ji čeká po návratu do USA. Začíná ve chvíli, kdy se Peter, povoláním vědec, náhle objeví u jejích dveří. Na tom by nebylo nic divného, kdyby Peter právě před chvíli neodjel na služební cestu a nebyl jaksi podivně oblečen. A tím výčet překvapení teprve začíná... Ukázka z textu Dost mě překvapilo, že vrátný neoznámil, kdo k nám přichází, takže jsem usoudila, že návštěva buď kolem něho proklouzla nepozorovaně, nebo že pro nás někdo z domu převzal poštu. Rozhodně jsem však nebyla připravená na pohled, který se mi po otevření dveří naskytl. Málem jsem upustila naběračku – byl to Peter v oblečení, jaké jsem ještě nikdy nikde na nikom neviděla, a na Peterovi už vůbec ne. Měl na sobě kalhoty ze světélkujícího zeleného atlasu, přiléhavé jako punčocháče a prozrazující děsivě mnoho, k tomu průhlednou košili z černé síťoviny s jemným leskem a černé atlasové kovbojské boty, jaké jsem viděla na reklamách Versaceho modelů, s přezkami z umělých drahokamů. Zřetelně jsem si vybavila, že při pohledu na tu reklamu jsem se v duchu ptala, kdo by je pro všechno na světě mohl nosit. Teď jsem to tedy věděla. Vlasy měl sčesané dozadu, úplně jinak než obvykle, a usmíval se na mě. Byl to Peter, o tom nemohlo být pochyb, a vystřelil si ze mě jako ještě nikdo. Vůbec neodjel z města. Zůstal tu vyšňořil se jako na maškarní ples, i když dost s předstihem. Po těch jeho neposkvrněných bílých džínsách, dokonale vyžehlených khaki kalhotech a světle modrých košilích, na které jsem si už stačila zvyknout, to byl pěkný šok.