Kierkegaardův hlavní spis: "Nácvik křesťanství", psaný pod pseudonymem Johannes Anti-Climacus, mající zdůraznit nejvyšší idealitu křesťanství, počíná citací z Mat. 11, 28: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinutí." Avšak jaké nepochopení a nedorozumění, že ten, kdo zve, k nám nemluví z výsosti, nepodvádí nás jako světsky urozený, zajištěný člověk s přeplněnými sýpkami (nashromážděné v tomto světě nadto vždy jen z práce druhých - právě proto!), nýbrž jako ubohý, ponížený člověk - Ježíš, bůh, který nemá, kde by hlavu složil. Jaké nedorozumění, že ten, jehož se chce dovolávat "křesťanstvo" (přirozeně jen ve formě zajištěného vítězství) nebo jehož chce chápat světské mudrlanství jako pouhý náboženský fenomén na "ose času", je nikoli jen před dvaceti staletími, ale stejně tak i dnes ve svém důsledku považován, přijde-li se na věc, za společenského zločince, syna pouhého tesaře (tedy drzouna!, neurozeného člověka) rušícího zbožštěný "oficiální řád". Věřit v takovouto pomoc, odmyslíme-li si prozatím světsky absurdnost této pomoci (chudý, pohrdaný volá k sobě všechny, aby jim pomohl, - natož se má k tomu ještě za boha, Syna božího), je z lidského hlediska samo o sobě prvotně k smíchu; a je-li to myšleno vážně: k pohoršení. A právě možnost pohoršení je ústředním předpokladem víry, paradoxem, možným skokem ze světa klamu ("oficiálnosti") v křesťanství (Království boží). Buď uvěříš, nebo se pohoršíš. Křesťanství separované od možnosti bytostného pohoršení (tzv. vítězící církev), a tedy abstrahované od následování (zápasící církve), není křesťanství - leda tak jeho čajová verze. V knize, která patří k tomu nejlepšímu z křesťanské literatury, upomíná Kierkegaard, že právě schopnost překonat možnost pohoršení vírou, nese s sebou ve všech staletích nutnost stát se bytostně současníkem Krista v jeho cestě, kterou je ponížení (ponížení jako bytostný kontrapunkt!). Lidé, příchylní družit se k vítězům, domýšlejí se však, že lze v křesťanství vynechat svoji časnost (a současnost s Ježíšem), v níž se zápasí pro pravdu. Pravda hledá se dnes v poznání (nejlépe bezbolestném, spekulativním, meditativním; v poznání, které nás nic nestojí, kde nic neriskujeme ze světskosti, kdy vyznáváme hrdě "pravdu" jen z gauče, do jisté míry, která po nás vzhledem k Bohu a k bližním nic nevyžaduje a nestojí - maximálně tak chvilkovou "úvahu"), zatímco ona, pravda, spočívá v bytí, v každodenním "zápase" o božství - v každodenním zápase, pohorší-li se člověk na ni, zradí-li člověk jako Jidáš Krista nebo se od něj rozuteče jako ona hrstka učedníků - či jej zapře jako Petr. Není to zápas myšlenkou vynucovaný, nýbrž s božím dopuštěním bezprostřední, protože stát se co jen člověkem, bude vždy vzbuzovat v hlavách lůzy nepřekonatelné pohoršení. Zbožštěný řád se naučil vidět v lidech kolečka svého soukolí, neboť "bohem" se stalo samo soukolí. Cožpak se může stát, aby se nějaké kolečko odvažovalo být co jen člověkem, nemluvě Bohočlověkem? Jaké to rouhání vůči Šelmě! Zápas v křesťanství není cílem, nýbrž bezprostředností cesty. Odstraní-li se tato cesta, odstraní se i evangelium, Kristus, pohoršení, tedy křesťanství, že pravda se projevuje ve světě v nízkosti. Když Kierkegaard chtěl podruhé vydat spis již pod vlastním jménem, píše: "Nyní jsem sám v sobě zajedno ve dvojí věci: v tom, že oficiální řád je z křesťanského hlediska neudržitelný, takže každý den, kdy převládá, je křesťansky vzato zločinem, a že dovolávání se milosti tím způsobem není dovoleno". Překladatelka spisu, Marie Mikulová-Thulstrupová, ve svém Doslovu správně podotýká: "Odstraňme tedy pseudonymitu, pak se po menších úpravách v textu "Nácvik křesťanství" stane útokem na oficiální řád!" Kierkegaard je si však vědom, že útok na oficiální řád je zbytečný, neboť snažit se tím napravovat řád ("ladit" Boha do světskosti) je samo o sobě absurdní. Člověk může upravit jen svůj vlastní poměr k životu, tedy k Bohu. A jaké překvapení, vyvolávající právě "možnost pohoršení", že takový člověk, žijící po božím, se vidí lidem jako by se vyvyšoval nade vše - ano, nejúčinněji totiž ruší klam, neboť nalézá sebe sama nikoli ve spojitosti k lidským výmyslům, nýbrž k Bohu. A priori chtít rušit či napravovat oficiální řád, znamená v něj v prvé řadě věřit - v jeho samozvanou, božskou legitimitu, a přitom nevíra v něj, respektive (což je to samé) pravá víra v Boha, je jeho nejpodstatnějším zrušením! Toto zrušení je podobné, jako když proráží Slunce své bytí z nočního nevědomí či jako dítě, klubající se z dělohy (vždy skrze zápas) své matky. Ono samo se uskutečňuje - a zpod něj pozůstávají jen červánky nočního nevědomí. Jak malicherné by bylo Slunce, kdyby namísto svého ranního úsvitu hledalo uskutečnění a nápravu ve tmě? - Ano, bylo by podobné housence, rezignující na stav motýla, nalézající příčinně ve své kukle i svoji smrt! Vyústění Kierkegaardova spisu je zároveň pochopením rozdílu a významu samotného křesťanství oproti filosofiím, učením, spekulacím či metafyzice, pro něž pravda počíná v poznávání, zatímco ona počíná v prvé řadě v bytí. Bez možnosti pohoršení (ukřižovaný syn tesaře, činící se Synem božím) a překonání jej vírou (v Království boží), uprostřed všude obepínajícího koukolu, není ani samého Života ani Pravdy.
Zobrazit celý text ▼Skrýt text ▲
Knihy v akci
Nejprodávanější
Nové knihy
Pro dospělé
Pro děti
Kategorie a témata
E-knihy
Ceník poštovného
Kontakt
