Ilustovala Nela Vadlejchová. Ukázka z díla: Newtonův mozek Chci vypravovat něco rozmarného a počínám u hrobu... Je to cynismus; ale trvám, že po několika vysvětlujících slovech prominou mi i duše nejněžnější... Přísná, neúprosná věda zbavila mnohého z nás nejsladšího snu života. Ukrutná ruka její roztrhla pro optimismus zdánlivě průsvitnou, pro pesimismus pak věčně neprůhlednou roušku, kterouž jest zahaleno záhrobí živých tvorů, a každému, kdo přikládá více víry důvodům vědy než tradicionelním, byť sebe příjemnějším předsudkům, otvírá se perspektiva děsná sice, ale více méně jasná. Proč tedy truchlit nad hrobem člověka, jenž věřil, ba více ještě, jenž byl přesvědčen, že vše, co nás blaží a rmoutí, končí smrtí. Proč hořekovat nad smrtí člověka, jemuž býval druhdy zármutek protivnější nejjízlivějšího úšklebku, jenž z hlubin duše žal a slze nenávidě neznal sladšího pocitu nad onen, jejž budí v člověku vědomí, že veškerá snaha jeho čelila k zapuzení nejděsnějšího démona lidské duše zármutku? Možná, že miloval člověk ten život více, než toho lidský život vůbec zasluhuje, možná také, že si ho po zásluze nevážil, že nepojímaje ho dosti opravdově poněkud jej podceňoval; avšak kvíleti nad hrobem člověka, jenž by byl u vlastního našeho hrobu stál vzpřímen s klidným výrazem stoika − humoristy s tváří a s duší nevzrušenou, bylo by zajisté nepromíjitelným znesvěcením památky jeho. Člověk, o němž mluvím, byl mým přítelem od nejútlejšího mládí a zemřel − vlastně správněji řečeno − padl v bitvě u Králové Hradce jako důstojník pěšího pluku knížete Konstantina. Pruský palaš byl mu rozpoltil lebku...