Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou intimní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin srazily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, avšak záleží také na nás, zda a jak se jí pokusíme vzepřít. Spisovatelka totiž nepíše pouze o své rodině; hluboce osobní vzpomínky a prožitky se v jejím podání dotýkají nás všech a odhalují nakolik prostředí, ve kterém vyrůstáme, utváří naši osobnost.
Ukázka z textu
Už nevím, kdy mě napadlo psát o matce, o tom kolem ní či od ní, vím, jak jsem tu myšlenku zavrhovala, odháněla ji, jak nejdéle to šlo, jak jsem si udělala nekonečný seznam autorů, kteří napsali o té své, od nejstarších k těm nejsoučasnějším, abych si dokázala, jak je tohle území už zorané a téma zprofanované, odháněla jsem věty, které mě napadaly časně zrána anebo když vytanula nějaká vzpomínka, a také všechny možné začátky románů, nechtěla jsem slyšet to první slovo, udělala jsem si seznam problémů, na které bych určitě brzy narazila, a obrovských rizik, jimž bych se vystavila, kdybych se do takového díla pustila.
Moje matka představovala příliš široký obzor, příliš temný, příliš beznadějný: zkrátka hodně velké riziko.
Nechala jsem sestru, aby k sobě vzala dopisy, dokumenty a texty, které Lucile napsala, založila pro to speciální kufr, který zanedlouho snesla do sklepa. Já na to neměla ani místo, ani sílu.
A pak jsem se naučila na Lucile myslet, aniž by se mi přitom zastavil dech: na to, jak chodila jakoby v předklonu, kabelku přes rameno přitisknutou k boku, jak držela cigaretu a drtila ji v prstech, jak se hrnula se skloněnou hlavou do vagonu metra, jak se jí třásly ruce, jak precizně se vyjadřovala, jak se úsečně smála a vypadala, že se tomu sama diví, jak se jí měnil hlas vlivem nějaké emoce, ale na její tváři přitom někdy nebylo vůbec nic znát.
Zobrazit celý text ▼Skrýt text ▲