Skryli jsme své tváře pod roušku a své životy mezi čtyři stěny.Tak by se dal stručně charakterizovat sevřený povídkový soubor básníka a prozaika Jana Sojky (nar. 1973), který vznikal půlky března do začátku června 2020. Koronavirus a karanténa ale nejsou v žádném případě prvoplánovými tématy textů. Povídky ukazují současného člověka v situaci, kterou dosud nepoznal a která jej nutí bilancovat a odhalit, co doposud skrýval i sám před sebou.Rodina prchající v panice z města k příbuzným na chalupu, osamělý muž zabarikádovaný v panelákovém bytě, Václav podezřívající svou ženu z nevěry nebo výčitkami pronásledovaný Tomáš chystající se ukončit milostný poměr. Pak jsou tu i vzpomínky, které nenadále obydlují všechny kouty neznámého domova, návraty do dětství, k rodičům, k prvním láskám a ke všem těm zaprášeným životním plánům ukrytým v regálech nepaměti. A nakonec otázka, jak se po těch sto dnech vrátit zpátky do reality.
---
Jan Sojka je rozhodně psychologickým vypravěčem. Ve svém stylu se nevyhýbá ani expresivně náročnému vyjadřování, přestože je jeho forma úsporná a jednoduchá. V obsahových sděleních nezapře básníka.- Jan Bednář, ČRo Vltava
Musí běžet, nesmí se zastavit. Přebíhá lávku a obíhá sídliště. Míjí tentýž dům. Všechna okna zhasnutá, jen to jedno zase svítí. Dravá rudá barva jako zpráva o nespavosti nebo o strachu ze tmy. Pokaždé si říká, kdo tam asi bydlí. Osamělý muž? Osamělá žena? Nebo oba? Běží a dívá se na planoucí okno, jako by se měla odhrnout záclona a lidská bytost, která tam žije, mu měla dát znamení. Sbíhá od sídliště do údolíčka pod ním, zastavuje u lavičky, opírá se o ni, dýchá, odpočívá. S matkou sem chodíval jako kluk, s otcem taky, ale nevzpomíná si, že by tady byl s oběma najednou.- ukázka z knihy
Zobrazit celý text ▼Skrýt text ▲