O Ztraceném symbolu jsem 9. března 2010 napsal na svůj blog toto: Ztracený symbol jsem již přečetl, a i když mé očekávání nebylo nějak extra vysoké, tak knihu musím hodnotit jako zklamání. Ne, zklamání není dobré slovo. Jsem spíš v rozpacích. Na to, že se na novou Brownovu knihu čekalo šest let, tak… Ne, jinak. (Tím hledáním slov jsou mé rozpaky zřejmé i čtenářům tohoto textu.) Myslím, že pravý důvod těch rozpaků je ten, že se autor ne zcela držel svého kopyta. Digitální pevnost, Šifra mistra Leonarda a zejména Andělé a démoni jsou strhující thrillery. Dan Brown nedopřeje čtenářovi spánek. Ty knihy jsou tak napínavé, že prostě nejde knihu ve tři ráno odložit a jít chrnět. Hlavní padouch je ta nejpřekvapivější postava předchozího děje knihy, a když dojde někde ke konci příběhu k jeho odhalení, tak si člověk řekne: „Wow, a jo, jasně.“ Padouch Ztraceného symbolu taky nakonec dojde odhalení a člověk si řekne: „Nojo, no a co?“. Dan Brown asi chtěl ve Ztraceném symbolu postoupit na nějakou vyšší literátskou úroveň a tak filozofuje a filozofuje a ta akce, to, v čem je opravdu dobrý, pokulhává. Zkrátka, ty moje rozpaky pramení z toho, že Dan Brown umí psát thrillery fakt dobře, zato filozofické traktáty o poznání hůře. Ale abych jen nekritizoval, pokud čtenář vezme Ztracený symbol jako turistický průvodce Washingtonem, kde se děj odehrává, nebude zklamán. Tento turistický průvodce je stejně dobrý jako Brownův průvodce Římem (Andělé a démoni) a Paříží (Šifra mistra Leonarda). Ono to moje rozpačité hodnocení knihy možná nakonec i pramení z toho, že autor chtěl poté, co jeho předchozí knihy povzbudily turistický ruch v Itálii a Francii, patrioticky podpořit i turistický ruch v jeho zemi. Washingtonské reálie možná té akci nepřejí tolik, jako Paříž a Řím. Můj soukromý žebříček Brownových knih se tedy změnil spíše v těch nižších patrech: 1. Andělé a démoni, 2. Digitální pevnost, 3. Šifra mistra Leonarda, 4. Ztracený symbol, 5. Anatomie lži (vydáno též pod názvem Pavučina lží).