Komentář:
Toto vydání Starých pověstí českých je rozebrané, ale na trhu vždy bývá nějaké jiné. Zkuste napsat do vyhledávacího políčka "Staré pověsti české" a jistě najdete nějaké dostupné vydání. Anebo ještě jednodušeji. Klikněte zde: Vyhledávání: Staré pověsti české

Anotace:
Toto vydání Starých pověstí českých je rozebrané, ale na trhu vždy bývá nějaké jiné. Zkuste napsat do vyhledávacího políčka "Staré pověsti české" a jistě najdete nějaké dostupné vydání. Anebo ještě jednodušeji. Klikněte zde: Vyhledávání: Staré pověsti české

Kniha přenese čtenáře do dávných časů a odhalí dějiny našich zemí tak, jak je po staletí předávaly generace potomků praotce Čecha svým potomkům a ti pak opět dále. Kdo ví, jestli opravdu naše hlavní město vzniklo na základě věštby kněžny Libuše, nebo jestli Šemík s Horymírem dokázal skočit z vysokých hradeb Vyšehradu do Vltavy. Kdo ví, ale tyto příběhy doprovázené ilustracemi Mikoláše Alše stojí za přečtení.

Komentář:
O knize napsali na iDnesu v tomto článku.

Anotace:
Po úspěšné knize o českých exulantech 20. století Velikáni a malikáni napsal Ota Ulč knihu o svém přátelství s Josefem Škvoreckým na americkém kontinentu. Osobně se poznali teprve za mořem na Cornellově univerzitě v Ithace v roce 1969. Bylo to setkání náhodné, ale od začátku si náramně rozuměli, přestože mezi nimi byl podstatný rozdíl: "On byl mediální celebrita, kdežto já tehdy naprostá nula." Dalších čtyřicet let si byli nejbližšími přáteli a to platilo i o jejich rodinách. Josef Škvorecký žil v kanadském Torontu a Ota Ulč v americkém Binghamtonu, a tak nemohli být spolu denně v osobním styku. Vynahrazovali se to korespondencí, která je součástí této knihy. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Škvorecký pobídl Ulče, který se dostal do Ameriky o deset let dříve a publikoval anglicky, aby začal psát knihy zase česky, a to je přivedlo ke spolupráci na poli literatury. Pravidelně se navštěvovali a se svými rodinami se vydávali i na několikaměsíční cesty. Rádi si všímali podivuhodných zvláštností a možných nemožností, s kterými se dá šedivá skutečnost snadněji přežít, jak oba věřili. Sem patří i příběh, kdy Škvoreckému připisovali české feministky vytvoření slova harašení, ale jak v jednom svém článku Josef Škvorecký potvrdil, harašení vymyslel už dávno předtím Ota Ulč, který měl na své univerzitě s feministkami divoké zkušenosti. Vedle těchto zajímavých podrobností, o kterých autor s velkou chutí vypráví a zasazuje je do širších souvislostí, je jeho kniha nejlepším svědectvím o Škvoreckých, přináší nová fakta a přispívá k pochopení starých mýtů.

Komentář:
video:

Anotace:
Ubongo je originální hra, která v sobě snoubí skládání hlavolamů a soutěžení. Ubongo potrápí vaše mozkové závity, můžeme ho jen doporučit.

Ubongo je určené všem, kteří neradi tráví čas studiem dlouhých pravidel. Jde o rodinou hru s vyváženým poměrem rychlosti a strategie, hru ve svižném tempu a napětí. Stanete se objeviteli a přenesete se do světa šamanů, džungle a tajemných pokladů. Rychlé vyřešení záhadných hlavolamů vede k nalezení cesty k ukrytým diamantům. Ubongo je hra pro všechny nadšence skládaček a hlavolamů. Hra má velmi pěkné grafické ztvárnění a její princip je velmi jednoduchý. Hráči se snaží sestavit skládačku z barevných dílků, posunout svou figurku na hrací desce a vzít si drahokamy. To vše musí stihnout dříve, než se přesypou hodiny. Vítězí hráč s největším počtem kamenů jedné barvy.

Komentář:
Chcete si vyprávění Agathy Christie poslechnout na vlastní uši? Nalezli jsme záznam jejího vyprávění.

Anotace:
Královna zločinu se na prahu šedesátky rozhodla sepsat vlastní životopis. Pracovala na něm s přestávkami plných patnáct let. Kniha vyšla v roce 1977, rok po její smrti.

Christie nás v ní provází svým dětstvím, prvními láskami, oběma manželstvími, dozvíme se, kde a jak získala znalosti z medicíny, toxikologie či archeologie pro své rafinované případy, poznáme její postřehy o společnosti, v níž žila. A snad i pochopíme, jak se dokázala vymanit z vlivu viktoriánské výchovy či proč dobrovolně snášela útrapy cestování.

Vychází ve zrevidované podobě včetně fotografické přílohy s rodinnými snímky.

Komentář:
Trailer ke knize:

Anotace:
Píše se rok 1945. Koncentrační tábory jsou plné nevýslovných hrůz. I přesto smrt jediného muže dokáže ovlivnit osud vězňů v jednom z nich....

Komentář:
Ukázka z knihy:

Anotace:
Proč lidé ničí knihy stejně dlouho, jak dlouho je čtou?

Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofiliích, avšak doposud se žádná nezabývala zánikem knih. O to významnější je Báezova práce, na niž sbíral materiál po celém světě.

Komentář:
Ukázka z knihy:

Anotace:
V tomto svazku Česká knižnice nabízí dva už dávno klasické povídkové soubory Jana Nerudy (1834 —1891). Jestliže v raných Arabeskách (1864) jsou v popředí psychologické a sociální portréty postav vyděděnců, jimiž maloměstská společnost opovrhuje, zobrazených s pochopením a soucitem, v pozdějších Povídkách malostranských (1878) se střídají polohy komické, idylické a tragické a autor ke čtenáři promlouvá jako zapisovatel a ironický nebo satirický komentátor osudů obyvatel této pražské čtvrti, proslavené také díky jeho přesvědčivému vypravěčskému mistrovství. Nerudovy povídky patří po právu k nejčtenějším a nejvydávanějším dílům české literatury vůbec. Přítomná edice vychází tentokrát z prvního vydání obou knih.

Komentář:
Rozhovor s autorkou vyšel na serveru iDnes.

"Už jste svou knížku viděla v knihkupectví?

Všimla jsem si, že ji prodávají.

V jednom knihkupectví leží vedle Šíleně smutných povídek Terezy Boučkové a Fenoménu Kohout Pavla Kosatíka. Jaký je to pocit?

Celé je to pro mě jedno velké překvapení. Roky si píšu příběhy do šuplíku, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou vydám knížku. Takové ambice jsem nikdy neměla."

Celý rozhovor najdete na iDnesu zde: Dům číslo šest se zrodil z pyžamových víkendů, říká Nela Rywiková.

Knihu si můžete prolistovat:

Anotace:
Novela zavádí čtenáře na okraj města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed areálu bývalé továrny mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Napínavý příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu.

Všechny hrdiny spojuje miniulost prožitá v kleci fabriky, neschopnost změnit svůj život k lepšímu, neschopnost představit si sebe samé jako strůjce vlastního osudu.

Komentář:
Knihu si můžete prolistovat:

Anotace:
Souhrnný pohled na pragmatické teorie literární fikcionality

Kniha Jiřího Kotena se snaží nalézt odpovědi na otázky, jaké záměry mají tvůrci vyprávění, co při tvorbě fikcí „dělají se slovy“, jakým způsobem jim dokážou čtenáři náležitě rozumět atd. Za nejvydatnější inspirační zdroj autorovi posloužila takzvaná teorie řečových aktů (J. L. Austin, J. R. Searle), ale také teorie fikčních světů (L. Doležel, M.-L. Ryanová), která umožňuje tradiční pragmatické koncepty aktualizovat a domýšlet.

Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění „bylo nebylo“ je tudíž výstižná pro všechna fikční vyprávění: kooperující čtenáři vědí, že mají číst vyprávění o tom, co nebylo, jako kdyby šlo o vyprávění o tom, co se skutečně přihodilo. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle se autor snaží vysvětlit, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce. Fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl. Prostřednictvím automatické pravdivosti fikčního diskursu Koten mj. dále objasňuje, proč literatura neztrácí svou přesvědčivost ani tam, kde vypravuje jevy jinak nesnadno zobrazitelné (např. detailní zobrazení psychického života postav). Dílčí úvahy jsou dokládány na bohatém materiálu české i cizojazyčné narativní literatury.

Komentář:
Ukázka z knihy:

Anotace:
Obraz je podmanivým pokusem o použití některých postupů francouzské literární avantgardy v milostném, či spíše (silně) erotickém příběhu.

Zkusme se přenést zpátky do časů, kdy literatura ještě nebyla pouze zbožím, kdy se román snažil vyhovět novým požadavkům doby, kdy se učil novému pohledu na realitu, kdy ještě byl možný literární skandál.

Obraz (L’image, 1956) je toho dobrým příkladem a bezesporu zajímavým pokusem o použití některých postupů tehdejší francouzské literární avantgardy v milostném, či spíše (silně) erotickém příběhu. Nápad využít „školy pohledu“ tzv. nového románu k popisu intimních výjevů jistě není nijak objevný, nový však je až delirantně přesný popis (nikoli fiktivní) reality a jejího zobrazení, zde na obscénních fotografiích. Účinek, jaký tu má zpětná projekce fotografického obrazu přes (nikdy nezmíněný) objektiv fotoaparátu na realitu, či lépe na naši představu o ní, je překvapivý.

Nejde tu však o techniku vyprávění, jde o vyprávění samé. O příběh, o tajemnou hru, kterou mezi sebou hraje trojice hlavních postav: vypravěč, muž velkého světa Jean de Berg, zdánlivě chladná elegantní krasavice Klára a její mladá přítelkyně, nebo možná otrokyně Anna. Tu Klára z nejasných důvodů Jeanovi nejprve předvádí v nejrůznějších ponižujících situacích a pak mu ji nabídne jako erotickou hračku. A je to až jeden obraz, který, mezi snímky, na nichž Klára demonstruje zjevné Annino zaujetí pro vlastní utrpení, naznačuje možné vysvětlení. Na konci příběhu plného náznaků, narážek, tajemných dohadů a jakoby kradmých vjemů reality Anna mizí, obě ženy splývají v jedinou, s níž Jean nyní tvoří snad už konečně ideální milenecký pár, zvláštní spiklenecké spojenectví, které tato „škola hrou“ vybavila pro nástrahy budoucího (našeho) světa.