Autor Jaroslav Kalfař poskytl rozhovor portálu Seznam. Klikněte a podívejte se na něj.

Máme i další díly z této série:

Knihu přečetl knihkupec Dan a se svými dojmy se svěřil na náš knižní blogísek:

Na tuhle knihu jsem s napětím čekal. Marťana od Andyho Weira jsem četl ještě dlouho před tím, než natočili film (a dobře ho natočili) a byl jsem z té knihy nadšen. Byla to autorova prvotina (před napsáním Marťana se živil jako softwarový inženýr) a bylo znát, že ve vědě a technice je kovaný. Marťan není taková ta nerealistická sci-fi, kde se vyskytují nějaké zázračné pohony raket jako ve Star Wars či rozebírání lidí na atomy a jejich skládání na jiném místě jako ve Star Treku. Použité technologie jsou více méně realistické a dá se předpokládat, že dříve či později budou skutečně reálně uskutečnitelné. Postavy nejsou žádní supermani a mají své slabosti. Nechybí humor ani napětí. Takový typ vědeckofantastické literatury mám rád. Byl jsem tedy zvědav, jaká bude autorova druhá kniha, na kterou se mohl po úspěchu Marťana soustředit a dát si s ní načas.

Jak to dopadlo? Artemis je ještě lepší. To dobré z Marťana zůstalo, tedy jde o sci-fi opět uvěřitelnou. Žádná zázračná technika se v knize nevyskytuje, fyzika funguje a člověk má pocit, že za pár desítek či stovek let se popsané děje a skutečnosti opravdu mohou stát. Oproti Marťanovi má kniha Artemis velkou výhodu: na mnoha stránkách Marťana se totiž popisuje boj jednoho člověka o život na nehostinné planetě a tudíž v příběhu trochu chybí dialogy. Ačkoliv je příběh osamělého o život bojujícího astronauta zajímavý, přece jenom  mi v něm scházela interakce s jinými postavami. V Artemis se to naopak zajímavými hrdiny jen hemží... (pokračovat ve čtení recenze)

Knihu jsem přečetl a zrecenzoval na našem blogu:

Procházím se takhle knižními novinkami z posledních měsíců a mezi nimi mě zaujala kniha ze zákulisí natáčení pořadu o autech Top Gear. Kdyby náhodou někdo tuto show neznal: jde o vizuálně opulentní road movie, kde se v nádherných exteriérech z celého světa prohánějí ve sporťácích za miliony tři komičtí chlápci. Do toho občas nějaká kára vybuchne, spadne na ni klavír či se roj aut použije k hraní fotbalu s obřím míčem. Velice často, opravdu velice často si divák říká: jak na to vůbec přišli? Jak to udělali? A diví se, kroutí hlavou a kouká na to s otevřenou pusou. Tolik zhruba k této show, jejíž scénárista napsal knihu A touhle bombou se musíme rozloučit… (více)

Knihu jsme přečetli a zrecenzovali na našem blogu.

Jak jsem se ze Srdce zlomenýho dozvěděl, jde již o třetí díl autorových pamětí. Což jsem předtím nevěděl. Nicméně v tomto případě asi není problém začít od konce. Asi tak třikrát – čtyřikrát v průběhu četby jsem si říkal, že by bylo dobré vědět, co že se to stalo v předchozích dílech, ale jinak jsem deficit necítil. Hejma bezpochyby píše lehce, ironicky, zábavně. Jeho ostny, kterými čas od času někoho popichuje (třeba Michala Viewegha) jsou sice nabroušené, ale neřekl bych, že zákeřné a zbabělé. Časově různě od sebe vzdálené deníkové záznamy začínají inaugurací prezidenta Zemana na jaře 2013 a končí inaugurací prezidenta Trumpa v zimě 2017. Čili rámec příběhu je definován docela případně. Za tu dobu se stalo mnoho různých událostí v politice a kultuře, na které přijde v knize řeč. Kdybych byl nějak ideologicky zaťatý, tak bych asi občas nesouhlasně kroutil hlavou, takto jsem jen někdy pozvedl obočí. Ty události jsou většinou komentovány jako by je komentoval Václav Klaus, ovšem bez té pověstné klausovské arogance, naopak, s jakýms takýms nadhledem a vtipem. A když se člověk oprostí od toho, že s klausismem (byť je v knize Klausova ideologie vylepšena tou Hejmovou lidskou tváří) má jinak docela problém, tak se těmi poťouchlostmi dá docela bavit. (Více zde.)

Videoukázka:

Knihu jsem osobně přečetl 23. června 2013 a zrecenzoval jsem ji takto: Tak tedy Národní třída od Rudiše. Těšil jsem se moc, zvláště poté, co jsem byl uhranut partičkou pankáčů z románu Konec punku v Helsinkách. Trochu zklamání. Co se musí nechat, Rudiš oplývá neskutečnou empatií, ta slova, co hlavní hrdina Vandam říká, a jak je říká, jak jsou jeho monology uvěřitelné, jsou důkazem buď skvělého naslouchání (má-li Vandam předobraz v někom konkrétním), anebo opravdu skvělé imaginace. Vzhledem k tomu, že Rudiš nějakou popisností neplýtvá, je třeba vcítit se do charakteru hrdiny skrze jeho vlastní slova, a jde to perfektně. Člověk prostě vidí před očima toho lidovýho filozofa ze sídliště, kterých jsou na každým sídlišti, ve velkoměstě, na maloměstě, v mnohé vesnici, jistě tuny. Možná je podobných týpků u nás v sídlištních a vesnických hospodách víc, než bychom chtěli. "Ukáčka mi nevadí, pokud nedělají bordel. A pokud dělají, tak je potřeba je poučit vo životě." Tedy trochu ho zmlátit. Jako koneckonců kohokoliv jinýho. Bývalá smažka, a jak se časem ukáže, bývalý policajt z Národní ("ten, co to všechno začal, každej rok mě dávaj v televizi, jak dávám tu první ránu do tý kamery, vole"), který je nyní natěračem střech, otec mu skočil z okna a matka začala blouznit, s bráchou nemluví, a jeho světem je sídlištní hospoda s partou podobných zoufalců, staré véháesky s Van Damem a knihy o válkách a vojevůdcích. Fakt dobrá výchozí pozice pro skvělou knihu. Ale. Vandam dá ránu jednomu Moravákovi, co zabloudí do sídlištní hospody, jednou ošuká barmanku z té hospody, vypráví synovi moudra o tom, že mír je jenom přestávka mezi válkami, cajk?, pak dá čelíčko nějaké býčí šíji, a nakonec ho k smrti umlátí dva policajti. To je sice moc hezký oblouk od začátku, kde on mlátí demonstranty, svého bratra mimo jiných též, ke konci, kde skončí zmlácen on, ale, sakra, dalo by se z toho určitě vytěžit víc. Vandam je příliš dobrá literární postava na to, aby o ní byla napsána útlá novela, co přečte člověk za odpoledne. Ten by si zasloužil román. Pro mě, jako Rudišova fanouška, je tahle kniha lehkým zklamáním, čekal jsem košatější příběh, zvláště proto, poněvadž mediálně, ať už zařazením mezi knihy, které vyšly v rámci Velkého knižního čtvrtku, či další mediální podporou různými rozhovory a recenzemi, to vypadalo, že je na cestě velká knižní událost a on jen takový, byť milý, pšouk. Za přečtení stojí, možná i proto, aby si člověk uvědomil, jak smýšlí ty tuny všech těch Vandamů po hospodách, kteří vlastně chtějí jen ten "pořádek", a jediné, co za nimi zůstává, jsou vypité půllitry. Ale je to málo, pankáčům z baru Helsinki nesahá tahle kniha ani po kotníky. O knize Národní třída povyprávěl sám autor v rozhovoru pro server Proti šedi. ""V rámci akce Velký knižní čtvrtek vám vychází novela Národní třída. Jejím hrdinou je osamělý rváč, říkající si Vandam. Kdo to je?" "Chlapík, který vypráví příběhy všech svých životních rvaček, bitev a proher. Vandam je úplně jiný typ hrdiny, než jací se doposud v mých knihách objevovali. Žádný posmutnělý pankáč a intoš, žádné romantické holky, které se trochu potácejí světem a nevědí, zda chodit s tímhle nebo s tímhle klukem. Tohle všechno už tady bylo. Tady ta rozervaná srdce skutečně bolí. Vandam dává čtenáři lekci, jak má cvičit, abych v tomhle podle něj krutým světě přežil. Jak se má prát. Nedělat denně třicet, ale tři krát třicet kliků."" Celý rozhovor si můžete přečíst zde. Jaroslav Rudiš byl hostem v Českém rozhlase a vyprávěl o literatuře nadšeně a se zaujetím. Moc pěkný rozhovor, doporučujeme si ho poslechnout v archivu Českého rozhlasu.

Trailer:

Ukázka: