Končím s randěním v hospodách, žádné teplíčko a pohodlíčko. Teď začne to pravé výběrové řízení. Nemá cenu ztrácet čas a ničit si nervy s vyměklými jedinci. Nechci prožít nejlepší léta svého života, zbývají mi asi tak tři roky, schůzkami s nevhodnými protějšky. Chce to pořádného chlapáka, který se nezalekne a nezdrhne při prvním problému.

Je pět pod nulou a fučí ledový vítr. Oblékám si to nejteplejší, co doma nacházím a hlavně si toho oblékám hodně, nerada bych se stala sama obětí svého zvrhlého plánu. Ta bunda vypadá nechutně teple, ale to nevadí, uvidíme zda po třech hodinách bude stále tak vysmátý. Štěstí mi přeje a všechny restaurace v okolí jsou obsazené. Vydáváme se hledat, kam svá, již prokřehlá, těla složit. Tedy on to má v úmyslu, já ani náhodou. Je mi vedro, mám na sobě půlku šatníku. Trasu jsem naplánovala již před odchodem. Místům kam by se mu chtělo zalézt, se bezpečně vyhneme. Jdeme promrzlými ulicemi, schválně se loudám, aby stihl prochladnout, než dojdeme k řece, tam je ještě o pár stupínků méně a vichr k nevydržení. Strká ruce do kapes a nasazuje kapucu. Po hodině se ptá, zda mi není zima. S úsměvem odvětím, že ne (nelžu) a na oplátku se ptám, zda jemu ano. Též se usměje a prý v poho. Koupu se ve vlastním potu. Mám žízeň, blýskne mu v očích, doufá, že si konečně půjdeme někam sednout a vypít čaj. Táhnu ho ke stánku na ulici, ve tváři se mu zračí zoufalství. Nevím, co se mu nelíbí, prodávají tu horké nápoje! Zdá se mi to, nebo mu modrají rty? Nezdá se mi to. Po páté se mě zeptal, zda mi není zima a zároveň se svěřil, že má pod bundou jen triko a začíná mu být trochu chladno. Naoko ho lituji: „ Měl jsi něco říct, já netušila.“ Doma ze sebe rvu oblečení kosmickou rychlostí, jdou na mě mdloby, totální přehřátí. Spodní vrstvy se dají ždímat. Můj pubertální potomek se zaujetím přihlíží, kroutí hlavou a chce informaci: „Si byla na pólu, nebo co?“ Mám chuť dát mu facku, ovládnu se a jedovatě odpovím: „Nemám prachy na saunu, tak to řeším po svém!“ „Aha.“ Stále kroutí hlavou a mizí z dohledu. Snad už dá pokoj. Omyl, začalo ho to bavit. Během chvilky je zpět, narvaný do lyžařské bundy a oteplováků, na hlavě naraženou beranici (muzejní kousek) a okolo krku dvě šály. Pošklebuje se a civí na mě. Výhružně, skoro křičím: „Kam si myslíš, že jdeš? Je jedna ráno!“ A on: „Nikam, taky nemám prachy…“ Stačil utéct, zamorduju ho příště.

Můj otužilec se ozval. Prokoukl mě a na další rande se nemusím vrstvit oblečením, nemá v úmyslu mi to oplatit. Půjdeme tančit, vůbec to neumím, takže přeci jen pomsta i když to netuší. Nejsem zbabělec, to zvládnu. Vesnický ples, ty jsou nejlepší. Raději ho informuji, že tanec neovládám, aby se později nedivil. Nechci, aby si se mnou uřízl ostudu. „ To je v poho „ Říká to nějak často. Hudba je tak hlasitá, že na sebe musíme křičet. Někam odchází, jediné co jsem rozuměla, že je za chvilku zpět. Vrátil se, když začala přestávka, jdeme na vzduch, tam mi galantně půjčuje své sako, abych nenastydla. Je milý, vtipný, ohleduplný, na chlapa podezřele mnoho dobrých vlastností najednou. Po návratu ke stolu na mě všichni zírají, nechápu co se děje. Už chápu! Chce se mi zvracet a utéct. Přemlouvám své statečnější já, že tu potupu musím přetrpět se vztyčenou hlavou. Ten zákeřnej necita si vymyslel mé narozeniny (mám je v létě) a ukecal kapelníka na sólo jen pro nás dva. Smýká mě za sebou na parket, ani se nesnaží skrýt, jak se těší na to fiasko. Slibovala jsem mu nemožné, jen aby to zrušil, já skoro plakala. Nezabralo nic. Tančíme, přesněji on tančí, já vlaju polku nebo valčík neboco…. Jdu se vyzuřit na záchod, v rozrušení na pánský, naštěstí to zjišťuji brzy, mušle s pindíkama na dámách nebývají. Omlouvá se a vysekává mi poklonu, že jsem nezdrhla. Dělám to teď.

Stále volá a píše, nezvedám telefon, neodepisuji. Dojemná sms jak o mě moc stojí, no dobrá, dám mu ještě šanci. Chci vysvětlení proč mě tak znemožnil. Nechce o tom už mluvit, jsme vyrovnaní a začneme znovu. Argumentuje, že já ho první nechala téměř umrznout. To je pravda, jenže to nebylo trapný, protože by to nikdo neviděl a pak už by mu bylo jedno, i kdyby to někdo viděl.

Jedu k němu domů. Malý útulný byteček vybudovaný z půdy. Posnažil se, dostala jsem kytku, vytvořil večeři, ani svíčky na prostřeném stole nechyběly. Mám ráda, když mě někdo rozmazluje a tenhle to dovedl k dokonalosti, asi si ho nechám. Přesunuli jsme se na pohovku, udělal kávu a chystáme se jen tak povalovat a relaxovat. Do ucha mi pošeptá sexy hlasem: „ Udělej si pohodlí, hned jsem zpátky.“ S plným žaludkem mi to hůř myslí, takže mi hned nedošlo, že tahle věta často zazněla v laciných erotických filmech. V klidu si vychutnávám horkou kávu. Netrvá dlouho a káva končí v mém klíně, hrozně jsem se ho lekla. Místo pana úžasného přede mnou stojí nahý, loudivý a nechutný blbec. Má poslední myšlenka byla, že by mě zajímalo, co chtěl předvádět s tou tkaničkou tam dole. Nestihla jsem se zeptat, bolest mě ochromila.

Zbytek večera jsem strávila na oddělení popálenin vysvětlováním, jak se mi povedlo opařit si pipinu. Naštěstí se to obešlo bez trvalých následků. Myslím těch fyzických, psychiatra vyhledám hned po úplném zhojení.