Dlouho sem přemejšlel, proč malý děti tak blbě choděj. Našlapujou do široka jako námořníci. Maj velký boule na zadku a dyž trochu poutíkaj, už maj tu hromadu v nohavici, až se jim zaplete mezi kolena a už se válej po zemi. Jediná výhoda tohohle zařízení je, že si můžeš klidně kecnout i z vejšky a dyž si vykoleduješ dvě na zadek, tak cejtíš jen jednu. Jestli pořád eště nevíte, co je to za vynález, napovim. Sou to plínky. Legitka každýho prťouse, co na tebe hned prozradí, žes to nestih. S plínkama se musí naložit jako s dudlíkem. Zahodit, spláchnout, zakopat. Taky se můžou věnovat eště prťavějšímu prckovi, protože ten je bude tutově potřebovat aspoň rok. Pak ale musíte fofrem začít chodit na záchod jako velký a čůrat se musíte naučit vod táty. Tátové totiž čůraj nejsenzačnějc a eště při tom stojej. Mámy seděj na bobku, to asi proto, aby nebyly vidět. Nejhůř ale udělá ten, kdo by se učil vod pejsků. Ty totiž dávaj nohu nahoru a to když zkusíš, hned ležíš a v tu chvíli to začne týct do kalhot a hned je to vidět.

Dyž tohle všecko nestačíš umět, čeká tě to nejhorší a to se menuje nočník. Méno mu vymyslel, kdo vo něm lautr nic nevěděl. Protože proč nočník, dyž se na něj chodí hlavně ve dne. Dyž máš ale babču jako já, zeptáš se a víš. Moje babča mi pošuškala. Dospěláci maji místo nočníku takovou fajnovou místnůstku a na dědině chaloupku ze dřeva. Aby se nepletli, maj na dveřích vyřezaný srdíčko. Ve měste tam píšou 00 nebo WC, ale to jen proto, aby vypadali nóbl. Důležitý je to ale všude stejně. Do těch dřevěnejch kadibudek choděj ale jenom dyž je světlo, dyž není, tak se asi bojej a strkaj si pod postel kastrůlek, aby nemuseli do tmy. Pro děti tomu kastrůlku řikaj nočník i ve dne. Velký dělaj často, že malejm nevysvětlujou, jenom přikazujou. Je to na nějakou chvilku jednodušší, mi pošuškala tenkrát ta moje babička. Moudrá byla moje babička.

Tohle já eště neměl zmáknutý, tak sem si problém já a nočník musel vytrpět sám. Šoupnou tě totiž na něj, ať se ti chce nebo ne, protože malej de kakat, dyž dospělák rozhodne. Má to jen malinkou chybičku. Většinou se ti totiž nechce. Všichni, co sou doma, si stoupnou vokolo a raděj ti, jak to máš dělat, předváděj se jak uměj tlačit, vzdychaj, poulej voči, ale bobek musíš udělat ty sám. Rád bych ale viděl, jak by si některej z nich sednul na nočník na fotbalovým stadioně a klidně kadil, kdyby mu fandily plný tribuny. Dospěláci už sou takový. Kroutěj se před svýma šéfama, uměji všecko tam, kde je nikdo neslyší, ale machrujou dycky jen před náma, před prckama.