Každej den sem měl něco novýho. Bylo toho furt dost, co sem se moh naučit a určitě už sem uměl moc. Máma s tátou si už večer povídali v kuchyni. Sice se

mnou dycky chvilku poseděj u postýlky, ale viditelně je to tahá někam jinam, tak radši udělám, že už sem usnutej a voni mi daji pusu, fofrem zhasnou a už je slyším, jak si povidaj ty věci, co nejsou pro naše uši. Naše uši, to je prckovatý uši.

Já si ale radši vopakuju věci, který sem ten den viděl a udělal, abych, až budu Starej děda, moh všechno povídat svýmu vnoučkovi. Dyž bude ovšem chtít.

Třeba dort, kterej dostaneš, jako že seš narozenej ten samej rok. Je se svíčkama, aby se hned poznalo, kolikátej dort už si dostal, aby, až budeš zase dávat dorty ty, tak aby sis nějakým čachrem třeba nějakej neulil. Tak teda dort už je na stole, všichni sou děsně dobře naložený, slavnostně se koukaj, pak rozkrájej ten vosvíčkovanej dort, chvilku eště candaj takový ptákoviny jak si vyrostlej a další vejmysly. To je všecko. Je to ale jen proto, aby tě mohli co nejdřív šoupnout vedle a uložit do postele, že jako je už pozdě. Myslim si, že pak dort dojedou a eště k tomu vypijou lahev něčeho, vo čem už dávno víš, že na to si zatim malej.

Nebo třeba vo tom, jak mě máma našla voblečenýho ve vaničce s kaprama, který tam asi čekali na Ježíška, protože byly vánoce. Prej mě tam viděl někdo už dřív než máma, ale splet si mě s nanukem, tak sem byl zmrzlej. Ale řekněte mi, viděli ste někdy nanuka, kterej by měl čepici s bambulí? Máma se mnou vylítla do našeho bytu, šoupla mě do velký postele, naházela na mě všechny peřiny, až sem se skoro udusil. Ale neudusil, jen sem se rozhřál a myslim, že hned nato sem usnul. Máma pak asi řekla tátovi, co se mnou ty ryby vyvedly, ten se naštval, děsně jim nařezal a asi je poslal do polepšovny, poněvadž ráno, dyž sem se probudil, byla vanička prázdná.

Mezi barákama, kde sme bydleli, se udělal dvůr, tam se všecko dělo. Mohli sme tam bejt celej den, protože pořád nás někdo kontroloval. Dyby se něco stalo, první by to viděl dospělák a ten už by věděl co. Ale hlavně byl ten dvůr správnej proto, protože tam nejezdily auta ani tam nebyly tramvajový koleje. Nejvíc sme hráli na skovku. Nebo se tomu taky řikalo pikola. Všichni se ale chtěli radši schovávat, tak většinou u pikoly stál dycky ten, co se uměl nejhůř hádat. A tomu to zůstalo většinou až do konce, protože musel najít a zapikat všecky, a to se jen tak nepovedlo. Tak pikal znova a znova, až se celej upikal, rozbrečel, urazil, šel domu a bylo. Já byl na dvoře prcek nejmenší, schovávat sem se eště neuměl a abych pikal, to nikdo nechtěl. Byl sem přece jen prcek víc než hledač. Nechtěli mě. Já sem ale dával bacha, kam se dycky ty vostatní schovaj a pak sem tomu, co řikal do stromu tu básničku vo tom, jak před pikolou ani za ní nikdo nesmí stát, nebo ten pikač nebude hrát, a vostatní už skoro schovaný zase ječeli na něj, že musí vod pikoly dále nebo se na to pikání vyprdne, asi nějak tak to bylo. Tak sem tomu, co pikal, prásknul, kdo se kam schoval a bylo po hře. Všichni se shodli na tom, že moje ségra má toho nejpitomějšího bráchu, a ta to před celým dvorkem zvopakovala přímo mně. To už sem byl přímo veprostřed kruhu, kterej udělali. Dejchali na mě tak zblízka, že mě to až vohřálo. Vypadalo to se mnou dost blbě. Ale v pravej čas se votevřely dveře, vyšla paní Sladkovská, v ruce měla tác s chlebama a jabkama pro nás pro všecky a tím sem byl zapomenutej.

Večer ségra eště jednou vytkla mámě, jakej sem nemožnej brácha, máma mě za to šoupla úplně nahatýho do vany a sedřela mi kartáčem kůži z celýho těla, nebo skoro celýho. Já sem přitom vymyslel, jak se stokrát pomstím voběma, ale nestačil sem to uskutečnit, protože jako správnej chlap sem usnul dřív než k něčemu došlo.