Nejrači sem měl neděli. Ne že by se nic nedělo, ale tendle den se totiž nedělalo a dyž se nedělalo, bylo jasný, že nedělá ani můj táta. A dyž nedělá, tak je doma. A já vim, čí je, dyž je doma a nemusí do práce. Je celej můj.

Každý nedělní ráno sem se k němu hnal, abych mu moh říct, kam že se mnou de. Věděl sem, že na nedělního tátu se do postele nemluví. Tak sem si stoup k němu a vočima ho budil. Nic se nedělo, tak sem si maličko vzdychnul. Ale zase nic. Tak sem se vydrápal nahoru, posadil se tátovi na břicho a zase sem trpělivě čekal, až se probudí a já byl první, koho uvidí. Můj táta, dyž v neděli ráno spal, byl úplně jinej než jiný tátové. Můj táta totiž spal s trumpetou skovanou úplně v nose. A uměl s ní úplně senzační věci. Nafouk se dovnitř a dyž hnal ten fukejř ven, bral to skrz tu trumpetu. Byly to takový fanfáry, že někdy mu vodpovídaly sirény z fabriky, co stála na druhým konci města.

Vopatrně sem mu podržel nos a čekal. Chviličku se nedělo nic. Pak ale trošičku zčervenal a pomalu přecházel do modrý. Pak najednou strašlivě zahřměl, votevřel pusu, vytřeštil voči a já už věděl, co se právě přihodilo. Můj nedělní táta byl probuzenej. Vyletěl z postele i se mnou a už sme se hrnuli do koupelny. Táta na sebe vylil rybník vody a přitom samozřejmě zpíval. Už za minutu sme dva plavali. Já a koupelna. Ke stolu si táta přised s takovou vervou, že zatlouk nohy vod židle do podlahy. Snídani si porcoval na prkýnku a do pusy si jí podával špičkou nože. Občas, dyž se máma nedívala, dal do pusy i mně. Bylo to lahodný sousto. Už jenom kvůli tomu bych chtěl v neděli ráno bejt táta.

Hned jak sme dojedli, vypravili sme se na hřiště. Táta totiž hrál kopanou a já sem to měl asi zdědit po něm, poněvadž mi všecko ukazoval a vysvětloval. Dyž už se hrálo, tak mě hlídal nějakej nešikovnej strejda. Dyby byl šikovnej, tak by přece hrál a neunavoval se s nějakym prckem. Ale takovej se dycky nějakej našel. Mě ale ze všeho nejvíc lákala přestávka. Táta na chvilku zapomněl, že sem eště prcek a nechal mě pít ledovou sodovku a k tomu eště rovnou z flašky. Prostě paráda. Dyž tátovci vyhráli, šli sme domu pěšky kolem řeky. Dyž prohráli, šli sme domu pěšky kolem řeky. Proto sem měl rád fotbal, proto sem měl rád tátu. U jezu sme udělali malou pauzu. Šaty sme hodili do trávy a táta si mě vzal do toho největšího proudu a šel se mnou až tam, kde voda padala dolu. Vypadala jako stříbrnej hřeben. Táta se eště číhnul, estli sou v tůňce ryby a pak sme se položili na velký placatý kameny, až nás sluníčko úplně votřelo vod vody.

Domu sme šli přes náměstí vokolo kostela. Táta mi vyprávěl vo nějakým chlápkovi až z jiný země. Byl prťavej, vošklivej a eště měl tak blbě narostlý záda, že to vypadalo, jako by měl pod košilí skovanou mičudu. Děti po něm házely kamení a neměli ho rádi ani velký. Možná se ho taky báli, ale bylo jich hodně a to se ty poserové snadno schovaji. No a ten šeredka jim cinkal na kostelní věži na zvony, aby věděli, kdy mají jít na pole nebo na voběd. Jednou, dyž ho lidi zase honili, vylez až na tu nejvyšší věž, uklouz, spad dolu a zabil se. Táta mi řek, že to bylo kvůli tomu, že se zblb do nějaký fajnový baby a že je čas jít domu na voběd.

Doma to senzačně vonělo. Než sem ale začal jíst, tak sem si řek, že si musim dát dycky bacha, abych nezvonil na nějakou ženskou, protože bych moh taky zblbnout jako ten z tý daleký země, co měl takový děsný méno, že se nedalo ani říct.