Čtení na pokračování
Publikování nebo šíření obsahu https://www.knihkupec.com/ je bez písemného souhlasu Knihkupectví U Krumlů s.r.o. zakázáno.
Proč jsem se nestal Rychlým šípem
Eduard Freisler
Jako první je postupně uveřejňována kniha PROČ JSEM SE NESTAL RYCHLÝM ŠÍPEM od Eduarda Freislera; s příběhy party-neparty, nabalující se na životní linku jednoho z kluků, podobných i nepodobných slavné skupince Rychlých šípů. Knížka je dobře čtivá jako celek i po jednotlivých kapitolách.
Stylem lze knihu příblížít čtenáři např. srovnáním s knihami Petra Šabacha. Podobný je styl i forma vyprávění. U této knihy jde o lehčí humorné čtení ze života.
14. Nemoc
Ségra ležela v posteli a všude vokolo se válelo vedro. Voči měla jako z porcelánu a její smutno pomalu vobkličovalo i mě. Pán v bílým plášti se nad ní skláněl a po malým prkýnku se jí díval do pusy. Máma vypadala ustrašeně a v rukách mačkala kostkovanou utěrku. Ten pán, byl to doktor, se zamračil a konstatoval, že to sou neštovice. Nejdřív mě chtěli poslat pryč, ale pak doktor řek, že to stejně dostanu taky, tak mě tam nechali. Sebral sem svůj dřevěnej traktor a šel ségře říct, že jí ho klidně pučim na tak dlouho, jak bude chtít. Ale moc mě nevnímala, jenom koukala nahoru a topila jako kamna. Řekli mi, že má vysokou horečku a bude muset dlouho ležet. Pak si doktor umyl ruce a napsal mámě nějakej papírek, řek mi ahoj, bohatýre, a že se asi ještě uvidíme a vodešel. Dveře se ale hned votevřely a pokoj naplnila babička. Pohladila maroda po vlasech, vyndala dvě jabka a každýmu nám jedno dala. Pak prohlásila, že na neštovice je nejlepší slepičí polívka a hned jí začala připravovat. My sme s mámou vyrazili do lékárny a do školy.
Lékárna je vlastně vobchod jako jinej, akorát to tam nějak tajuplně voní, jako třeba dyž letíš těsně nad rozkvetlou loukou a vona ti voní přesně do nosu. Pani za pultem si přečetla psaní pana doktora, přinesla malou flaštičku a dvě krabičky a my sme pospíchali do školy. Byla to velká, hranatá a šedivá budova. Všude vevnitř byly dlouhý a nekonečný chodby. Na celý jedný straně byly vysázený dveře. Všecky měly čísla, aby se asi nějakej kluk nebo holka nespletli a nechodili do jedněch dveří dva roky za sebou. Naproti na zdi byly samý mříže a za nima byly zavřený kabáty a boty. Sem se ani moc nepohrnu, pošeptal sem si vopatrně a hlavně tiše. Šli sme chodbou dopředu a kroky duněly před námi. Najednou před náma stála pani s brejlema a drdolem, pozdravila se s mámou, zalhala, že mě zná a že se určitě uvidíme a uzavřela to, že se jistojistě těšim na školu. Já jí pro jistotu zatajil, že se až tak do tý její školy moc netěšim. Pak přikázala mámě, aby pozdravovala malou Evičku a už sme upalovali domu. Po cestě sem vymejšlel, kam asi se skovám, až tu najednou bude den školy. Možná, že mi poradí ségra, až se uzdraví.
Dyž sem se ráno probudil, eště v pyžamu sem nakouk, jak to vypadá vedle. Ségra stála nahatá u postele, máma klečela u ní na podlaze, namáčela špejli s vatičkou do tý malý flaštičky a každej flíček, co udělal neštovice na ségřiný kůži, musela máma poťuťknout tim bílým. Byl to tekutej pudr. Eva eště nebyla úplná ženská, ale stejně na ní bylo potřeba víc než sto ťuťků, aby všecky flíčky byly na bílo. Máma konečně vstala, protáhla si záda, usmála se na ségru a řekla jí, že dyby měla vocásek, vypadala by úplně jako vopravdickej dalmátinec.
Tiše sem zavřel dveře a pomalu si to rovnal v hlavě. Nechat si do pusy strkat placatý prkýnko, mít voči skleněnky, bejt za rozpálený kamna, to by se dalo vydržet, dyž člověk nemusí do školy. Ale nechat se vobarvit tak, že pak vypadáte jako nějakej šlechticovskej pes, tak to teda ne! Rozhod sem se, že neštovice shánět nebudu, ale dybych je náhodou dostal, nikomu vo tom neřeknu.