Nahlíd sem do kuchyně. Kromě mě sme tam už byli všichni. Všichni to neni jen táta, máma, ségra a já, ale i děda a babička. Tvářili se důležitě, tak sem se vrátil ke skříni a vytáh dolní šuple. Hračky byly v pořádku. Tak to muselo bejt něco víc. A jak bylo zvykem, dyž se něco dělo, zase se mě zapomněli zeptat, co já na to. Znovu sem vešel do kuchyně, vodstrčil sem židli, vyškrábal se na ni. Byl sem připravenej jednat. Byli sme všichni, mohli sme začít.

Máma se nadechla trochu na dýl a pak sem se dozvěděl, že se asi budeme stěhovat do Prahy. A stěhovat se, to neni návštěva, to je nafurt. Táta do Prahy musel. Měl by tam totiž už příští měsíc začít pracovat. Řikal, že to bude úplně jinačí práce, úplně jinačí lidi, prostě úplně jinej život. Na chvilku mezi nás pozval ticho, pak řek, že tím rozhodnutím se asi skoro všecko změní, ale že by do toho šel. Máma měla úplně jiný starosti. Nejrači by byla, kdyby už teď věděla, jak bude novej byt velkej, kde budou vobchody, jak to bude se stěhováním a všechny vostatní ptákoviny, co musí ženská vědět, aby byla spokojená. Babička měla vo novým úplně jinou představu. Byla jasná. Babička by ráda do svýho, dyby to měla bejt jen prťavá zahrádka. Tam chtěla trošku slepiček, pejska, stromy s jabkama a hruškama. Možná taky králíky a mourovanou kočičku. Už sem ji viděl, jak stojí s rukama v bok uprostřed zahrady a kouká se na sluníčko a sluníčko na ni. To byla moje babička. Ona tomu věřila a řekla, že do toho pude taky. Dyž domluvil děda, věděli sme všecko. Praha je velký a krásný město, skrz něj si to šněruje řeka Vltava. Aby břehy držely pohromadě, spojili je lidi mostama, pro ně, auta i vlaky. Hrad postavili až nejvejš, aby ty, co v něm žijou, viděli všecko, co se dole děje. Poslední dobou se moc nekoukaj, dodal děda. Na hradě stojí věž, kterou tam nechali postavit, aby se měli kde učit na housle. Ty vostatní se chodili modlit do ohromnýho chrámu. Na protějšim břehu Vltavy stojí Vyšehrad, s kterýho skočil kůň Šemýk i s Horymírem dolu do vody, eště ho stačil vodvízt domu, ale pak umřel. Na Vítkově zase stojí kamennej kůň, co nese stejně kamennýho Žižku a ten zase klackem hrozí lidem, aby už neblbnuli. Ty už kamenný nejsou, ale někdy to tak vypadá, řikal děda. Taky má Praha divadlo, co si ho lidi postavili sami pro sebe, nechali ho shořet, ale to druhý už se jim povedlo. Na náměstí je kamennej Václav, jak jinak než na koni. Ten vopravdickej je v nějakým kopci a s ním i jeho rytíři. Tam spěji a ven vyjedou až bude v Čechách nejhůř. Děda tvrdil, že sou asi hluchý, protože už měli bejt dávno venku. Taky nám vyprávěl vo starý radnici, před kerou posekal nějakej Mydlář docela dost lidí a ty vostatní se na to dívali. Eště chtěl mluvit vo Flekovskejch, ale tam je prej nejlepší přímo bejt. Ségra se ptala, jestli se budeme stěhovat všichni. Určitě myslela na toho šamstra, co se poflakoval dole na chodníku, debilně furt popiskoval a nenápadně vočumoval naše vokna. Pak se eště jako velká snaživka zeptala na školu a dyž se dozvěděla, že sou tam dlouhý i vysoký, tak se vodmlčela. Já přendal hračky do papundeklový krabice, sebral medvěda, nasadil sem si novýho kulicha a v tu ránu sem byl připravenej. Naši se rozesmáli a bylo rozhodnuto. Stěhujeme se.