Křičel sem, až se mi nedostával dech, tak sem přestal a začal sem se rozhlížet. Z okna se vykláněla nějaká ženská a tahala dovnitř provázek. Na jeho konci byly uvázaný malinký blejskavý hodinky a pomalu jely nahoru k nám. Dole na chodníku někdo strašně řval, ale já sem rozuměl jen poslední větě: „To máš za syna, kuličko!“ Hodinky přelezly parapet okna a přesně pasovaly na ruku tý ženský, ta se na ně podívala a celá se rozesmála. Od tý chvíle si budu pamatovat. Hodinky a úsměv = máma. A tak sem se narodil.

Byl sem perfektní mimino. Měl sem děsnou prču z toho, jak na mě všichni čučeli, pitvořili se a tutově věděli, komu sem víc podobnej, čí mám vlasy a čí voči. Hlavně všichni tvrdili, jak sem roztomilej a voňavoučkej. Věděli ale prdlačku, jak se umim parádně pokadit a kolik vyrobim počůranejch plínek za jeden jedinej den: Ty byly teď všude. Ve skříni, v koupelně, na stole a eště visely na balkóně. Vo tom ale neměli moudrý dospěláci ani šajna a eště votravovali mámu i mě.

Jedinej frajer byl určitě ten doktor, co mě rodil. Když totiž zjistil, že hned nechci dejchat, plesknul mi jednu na nahatou prdelku, a to sem panečku hned začal.

A to všecko se stalo v červenci roku 1947.