Když sluníčko zaspí, nemá na světě kdo svítit a je tma. Lidi ale už znaj fígl, jak na to, když se to stane. Maji elektrárny a tam si dělaj světlo do žárovek. Jinak je ale tma. Tohle ráno, když mě máma budila, byla tma. Sluníčko zaspalo.

Našim bytem chodili chlapi s masitejma rukama a na dlouhejch kšandách nosili náš nábytek ven. Dole u chodníku stála vobrovská plechovka na kolech, měla votevřenej zadek a co ty chlapi přinesli, šoupli dovnitř. Ložnice už byla prázdná a vypadala bez posteli a skříní jako obří jeskyně. Byla to jeskyně divná, s parketama a žárovkou nahoře. Hlas tu zněl, jako když mluvíte do prázdného džbánu na pivo. Voknem na mě koukala hranatá tma. Byla větší než já, tak sem zabouch dveře a nechal ji uvnitř.

Stěhováci jedli v kuchyni. Hlasitě polykali ohromný sousta a stejně hlasitě si povídali. Hned se tomu smáli. Máma jenom točila voči nahoru. Táta voči netočil a taky se hlasitě smál.

Když všichni dojedli, dali se do našeho pokoje. Byl vystěhovanej nato tata. Z kuchyně sme brali jen stůl, židle, kredenc, jeho sto šuplat a obrovskou sklápěcí desku. To bylo taky jediný, co vyvedlo stěhovací hochy z míry. Hned začali vykřikovat, že se na schodech nevytočej a dveře že sou taky moc nízký.

Táta vzal kladivo, vyrazil práh a dveře byly akorát. Pak společně funěli až do přízemí a v zatáčkách pekelně nadávali. S kredencem do stěhováku vlez i táta a všichni vodjeli naložit věci k dědovi a babičce.

Když u nás zastavil osobák, mohli sme konečně nastoupit i my. Máma se snad po desátý vysmrkala, dala sousedce klíče, sedla si vedle řidiče, ještě jednou si hluboce vzdychla a jeli sme.

Když sme vykličkovali z města, na konci ulice na nás čekalo sluníčko. Mělo kliku, málem sme vodjeli a nechali ho tady. Ségra asi žádnej cestovatel nebude. Za chviličku spala stočená do klubíčka jako velká kočka. Já sem se rozhod, že neusnu v žádným případě. Poslouchal sem mámu, jak znovu všecko pakovala a jestli vydrží porcelán a chlapi s tim velikánským autem vůbec dojedou. Náš šofér jí na to řek, že jestli jí je zima na nohy, tak že má v kufru deku, že už to zase sakra blbě topí a že si když tak někde daji kafe, protože i termoska je kaput a jak si člověk na takový štrece nedá kafe, tak je to vo hubu. Pak sem je slyšel pořád z větší dálky, až se mi úplně ztratili. Usnul sem a máma pak řikala, že sme udělali to nejlepší, co sme mohli, protože pak si řidič začal zpívat a něco tak úděsnýho že eště nikdy neslyšela. Musela to vydržet, protože se bála, že usne i von a nabourá nás všecky.