Stál jsem na židli jako nějakej divnej panák. Měl jsem na sobě něčí kalhoty, který mně byly viditelně velký, jak na dýlku, tak na šířku. Máma s babičkou si mě spokojeně prohlížely a za nima se šklebila stejně spokojená ségra. Jestli byly takhle pohromadě, bylo potřeba se mít na největším pozoru. Okolo mě kroužila nějaká pani. Vypadala, jako by chtěla znát úplně všechny moje míry. Buď chtěly udělat úplně novýho Edu, nebo to bylo na rakev. Ulevilo se mi teprve, až začala špendlíkama zmenšovat ty obří kalhoty, aby byly na mě. Vždycky, když jsem se netrpělivě zašil, připíchla mi ty kalhoty do kůže. Chlap, kterej stojí na židli před ženskejma a ještě ve velkejch kalhotách, sebou šije pořád. Byl jsem přesvědčenej, že ještě chvilku a vyletím z tý vošpendlíkovaný kůže ven, když paní švadlena řekla, že můžu jít dolu, ale abych nikam nechodil, že mě ještě bude potřebovat. Vystřelil jsem jako šíp a hnal se k dědovi. Řekl mi, chlapče, a to dost vážně, a sedl si naproti mně rozkročmo na židli. Když si tě vezme do parády ženská, musíš bejt ve střehu a pořád mít otevřený zadní vrátka. Když si tě vezmou do parády dvě ženský, jedna pořád hlídá u těch vrátek a ta druhá do tebe hučí. A pak uděláš tu největší blbost. Kejvneš a oženíš se. Ale ty se neboj ženění, tebe naše ženský připravujou na něco jinýho. Půjdeš do školy.

A bylo to tady. Chodby dlouhý jak tejden, třídy, jedna vedle druhý, strašně důležitý a chytrý učitelky a budíkový rána. Už jsem viděl, jak školní taška velká jako kredenc na mě čeká k narozeninám, sbohem, nová koloběžko, a já dělám překvapenýho a štastnýho. Už budu dostávat k narozeninám jen dárky potřebný. To jsou věci, který bych stejně někdy musel dostat. A stejný budou i vánoce. Znamená to, že se asi brzo stanu dospělákem. Postěžoval jsem si dědovi a ten mi honem pošeptal, že se tam určitě nějakej ten správňáckej dárek najde. Už jsem zase stál na židli, ale teď jsem se sobě líbil. Měj jsem epesní kraťasy těsně pod kolena, držely je prďácký kšandy po dědovi a košile byla přesně tak správná, jakou nosil táta. Jenom svetr, co mu máma říkala pulóvr, byl lidožrout. Ted žral mě. Byl jsem tiše, protože jsem si říkal, že to třeba stihne, než půjdu do školy. Paní švadlena si na svetr sáhla a řekla.

– Joj, svetérek nám trochu kouše. Když dáme tričíčko, bude všecičko jak má být.

– Sama si jak má být, pomyslel jsem si a v duchu jí oblíkal drátěnou košilku, aby jí svetérek nekousal. Asi jsem se krapátko uculil, protože si toho všimly a rozpovídaly se o tom, jakej budu roztomilej prvňák a jak mi to zaručeně půjde, ale jak budu muset taky zabrat, protože talent není přece všechno. Eva si taky hned omočila, řekla, že jsem chytrej po ní a přidala parádní dlouhej nos. Užuž jsem jim chtěl nabídnout, aby tam šly za mě, když to vědi všecko. Včas jsem se ale zarazil, protože teď už jsem věděl, že když chci něco přeříznout, musím to nejméně třikrát přeměřit, říkala paní švadlena.