Byla všude. Nakoukla na mě, dyž sem spal, nakoukla na mě i dyž sem byl vzhůru. Byla u mě vlastně pořád. Vždycky mi zavoněla, učila mě culit se jako sluníčko i se chechtat na celý kolo. Věděla, kdy mě má trošičku ponosit a když mě položila, věděl sem tutově, že mě zase najde a polaská.

Nevim, jak to mámy dělaj, když sou naštvaný a kam se schovaj, že sem to nikdy neviděl. Ale myslim si, že mámy, co maj úplně malý prcky, sou asi jen děsně šťastný.

Moje máma se rozhodla, že budu to nejumytější dítě ve světě. Byl sem přesvědčenej, že mě furt jen koupe a přebaluje anebo přebaluje a koupe. Abyste si ale nemyslili, tak byly i věci, co nemusim mít pořád. Třeba čištění uší a nosu nebo stříhání nehtů, prohlídky u doktora, kde všichni buleli, aby vypadali co nejvíc nemocný a šli na řadu první. Na druhý straně tady byla máma a její šikovný ruce, když mě pořádně nakrmila, dala říhnout a pochovala; začal sem bejt pohodovej, až sem úplně zapomněl na to protivný. Chtěl sem nějak udělat, aby máma věděla, že je boží, ale nějak sem to nestih. Spal sem jako dudek.