Bylo nás určitě sto. Mámy, tátové, babičky, dědové a pak trošku nás, prvňáků. Některý mámy bulely, jiný udělovaly poslední rady příkazy. Některý tátové se těm svým smáli, jiný se dívali jako zimní mraky, takže bylo hned jasný, proč držej ty svoje potomky nakrátko. Byli to ti, kteří už doma prozradili, že do školy ani moc nechtěji. Pořád trošku číhali, jestli by se jim nepovedlo prchnout aspoň teď. Já to pro ně viděl bledě. Byl jsem od ségry poučenej, tak jsem věděl, že první den školy ještě žádný nebezpečí nehrozí. Plešatej chlapík, kterej nás vítal před školou, ve svým povídání zase s jistotou věděl, že se nám ve škole bude líbit, že už se těšíme na učení a paní učitelky a rozdával jedničky, až se prášilo. O jinejch známkách vůbec nemluvil, měl asi strach, že bysme mu přece jen mohli vzít roha a on by musel všechny kantory, co měl na nás připravený, poslat domů.

Školní zvonek odřinčel konec našeho bezstarostnýho mládí, to říkala ségra. Rozdělili nás do tříd, aby nás bylo míň a my je nemohli popřípadě přeprat. Zvonek se zase ozval a my šli domů. Měli jsme za sebou první den. Ten další jsem dal Evě za pravdu. Já už školu předtím viděl, tak mě nepřekvapilo, že jsme nejdřív museli do těch drátěnejch klecí, kde jsme museli nechat boty a nějaký oblečení. Tam jsem taky zjistil, že můj pytlík s přezutím zůstal doma. Chodbou jsem šlapal v ponožkách. Paní učitelka si na nás vzala ten veselej obličej a pořád se na nás culila jako dort. Pro jistotu jsem si pořád dával bacha. Ona zase trošičku básnila o tom, jaký budeme kamarádi a jak se nám škola bude hodit do života a ještě a ještě. Pak nám rozdávala takový malý sešítky, jakože aby naši doma věděli, co se děje ve škole, jak nám to jde, vzkazy, ale taky třeba poznámky, ale to jistě potřeba nebude. Pak se ale předvedla. Když totiž s těma sešítkama došla až ke mně, náhodou číhla pod lavici a hned odhalila, že nejsem obutej. Můj sešítek ji doprovodil zpátky ke stolu, něco do něj zapsala a celý třídě oznámila, že právě já mám zápis přinést zítra podepsaný od rodičů.

Doma jsem sešítek šoupnul v kuchyni na stůl, abych se dozvěděl, co tam je napsaný, když ještě neumím číst. Máma nám všem pak přečetla.

Váš Eda dnes neměl bačkorky!

Dbejte prosím na dodržování školního řádu.

Děkuji Krupišková.

Docela se mi ulevilo. Dokonce se zdálo, že ta poznámka je pro mámu a ne pro mě. Z toho mě ale rychle vyvedl táta. Řekl mi, že až příště nechám přezutí doma, dostanu jednu za ucho. To už mu asi stačilo, protože hned dodal, že už je třeba večeřet a že kvůli nějaký »krupici« nebudeme hladovět. Ségra se hned uchichtla, protože Krupiškový jinak ve škole nikdo neřekl. To ale neměla, dostala hned u stolu jeden výchovnej, ale jen takovej, aby se neřeklo, a mně se skoro zdálo, že se táta trošku usmál. To už máma nesla večeři, karbanátky s bramborama a okurčičkou. Táta dostal taky pivčo a vypadalo to pro mě docela nadějně. Jako by si toho hned všimnul, přísně dodal, že když nosím domu ty poznámky, tak bych neměl dostat nic, ale to že není dobře na žaludek. Nevěděl jsem sice, proč říká poznámky, když jsem přines jenom jednu a ještě první vůbec, ale ségra na mě tak poulila oči, že jsem si to radši nechal pro sebe. Pustil jsem se do jídla a měl jsem radost, že jsem z takový rodiny, kde lidi, kteří přinesou poznámku, dostanou večeři a nemusejí jít spát s prázdným břichem.