Škola si pomalu zvykala na mě a já na ni. Trochu jsem nakouknul do učení a do počtů. Přestal jsem skoro říkat některý slova a naučil se jiný. Vždycky se mi to ještě nedaří, ale už vím, že vokno, vokolo, vocas je správně bez vé. Eště dyž sem, je, ještě když jsem. Vždycky to ještě neklape, ale snažím se. Taky jsem se naučil o hlavní přestávce chodit dokola na chodbě, a to tak, jako ostatní a ne na druhou stranu. Úča mě má ráda, a když ne, tak mám v koutě svoje místo. Taky jsem si zkusil být po škole a úplně sám. Nic moc.

Pes Brek už je pěknej kousek, už spolu chodíme i bez vodítka. Mně to docela jde. Z praku už pálím docela obstojně i když začátky dost bolely. Když jsem vidlicema poslal velkes žulvas tak šikovně, že mi rozmašíroval nehet i palec pod ním. Prak na tom místě ležel do druhýho dne, než jsem mu to odpustil a došel si pro něj. S klukama jsme udělali výpravu k Olšanskýmu rybníku, kde stál Miličův dům. Pan Milič byl asi hodnej pán a neměl rád střílení a umírání. Neměl rád válku. Věděl, že je to taková blbovina, kdy jedni, aby vyhráli, museji zabít ty druhý i když je třeba vůbec nikdy neviděli. A těch mrtvejch je tolik, že si to takovej malej kluk jako já ani nedovede představit. Nedovedu si totiž smrt představit vůbec. Moji tetu zabil granát z děla Rudý armády při osvobozování Ostravy. Její malej kluk, můj bratranec, zůstal živej, ale mámu pak už nikdy neměl. Byl sirotek. A protože mrtvejch tátů a mám bylo po válce hrozně moc, zůstalo i spoustu sirotků. Pro ty děti postavil pan Milič právě u toho Olšaňáku velikej dům. Některý tam bydleli, ale jiný tam chodili aspoň jíst. Pan Milič byl svatej člověk, řekla moje babička a přitom plakala, protože moje teta Liduška byla její dcera.

No a k tomu Miličáku jsme teď vyrazili pozlobit trochu dolňáky. My, odvážní, jiní to být nemohli. Byli jsme čtyři, a když je lidí víc pohromadě, tak to vypadá, že se nebojej. Ty poserové se schovají dozadu za ty ostatní. Když dojde k pranici, tak právě ta druhá řada začne nadávat a házet kamení. Taky když někdo utíká, jsou to zase oni. My jsme udělali jen tu první řadu, tu bojovou. Stejně takovou jsme měli i náladu. Předváděli jsme jeden druhýmu, co dovedeme. Jirka prohlásil, že přehodí kamenem skleníky v zahradnictví vedle. Hned to prubnul a my po něm. Žádnej z kamenů nedoletěl. Všechny dopadly na skleněný tabule. To už se z ohrady vyřítili dva chlapi a hnali se na nás. Stáli jsme tam celá bojová řada. Neutíkal nikdo. Chytili nás všechny. Paní Košíková zřezala Jirku hned před domem. Od Marešů byl slyšet řev až k nám domů. Klímovi nebyli doma. Franta se měl. U nás doma byli. Dostal jsem to řemenem a děsně to bolelo. Taky jsem se naučil první cizí slovo. Vlastně druhý. Kretén už jsem znal. To druhý bylo hausarest. Znamenalo to, sedět doma a nikam, ty rošťáku jeden. V posteli jsem tiše pobrekával. Ségra se mi nesmála. Asi mě měla ráda. Ještě než jsem usnul, jsem pořád záviděl KIímovi.

Ráno jsem ještě s jistotou přesně věděl, kde mám předek a kde zadek. Doma bylo ticho. Říká se mu kostelní. Brek byl zalezlej v kuchyni. Večer si asi uvědomil, kdo je nejsilnější v rodině. Vysvobodilo mě to, že jsem musel do školy. Bylo to sice strašný, ale bylo to tak. Franta Klíma nám po cestě dovyprávěl, jak zahradníci šli odpoledne do hospody a tam se všechno dozvěděl jeho táta. Poručil si další pivo, odběhl domů, tam Frantu srovnal tyčí od smetáku až jí zlomil a stihnul pivo ještě než mu spadla pěna. Krupišková hřímala na stupínku, jak čtyři výtečníci naší školy rozbili kameny skleněné tabule u skleníků v zahradnictví a způsobili obrovskou škodu. A co chudinky rostlinky. Žádala tvrdý trest, ale věděla prd, jak to bolí od mojeho táty.

Nikdo nikdy nepochopil, že jsme prdlačku házeli do těch skel, ale stačilo jen jednou přehodit. Ted už aspoň vím, že ne každá myšlenka je dobrá a ne každá sázka vede k vítězství.