Už od rána je všechno jinak. Je tu stejný sluníčko, stejný lidi, stejný pes, jenom den je jinačí. Je štědrej. Ti, co si říkaj dospělí, se tváří, a rádi tváří, tajuplně. Jsou slavnostní a nervózní. My, co jsme pořád ještě děti, se těšíme nejvíc na večer. Ani ne tak na večeři jako na ozdobený stromeček a na to, co je pod ním. Není totiž snadný zařídit, aby tam bylo vždy, co bysme si přáli. Dospěláci totiž nevědí, že jsou dárky normální a bezva dárky. Bezva dárky musíme objevit my. Připomínat je každý den. Někdy i dvakrát. Klučičí dárky nikdo neposlouchá.

A tak jsem se rozhod, že dnes odhalím, jak to vlastně je. Babička mi řekla, že to má všechno na svědomí Ježíš Kristus, který dal lidem všechno i sebe. Úča ale tvrdí, že dárky nám sem vozí na vozejkovejch saních děda Mráz. Jirka Mareš zase tvrdil, ze dárky dostáváme od Santa Clause, to je Američan a americký vojáci to byli největší frajeři, protože jeho děda je z Plzně a tam je viděl. Procházka mu na to řekl, že mohl vidět akorát tak tužku, protože nás osvobodili Rusáci, který se kvůli tomu vrátili až z Berlína. Tak jsem je tam všecky nechal a šel jsem za dědou. Asi jsem ho dostal, protože si zase sednul rozkročmo na židli opěradlem ke mně. Povídal mi, jak lidi rádi stojí za tou svou pravdou a dělají to i tehdy, když ji nemají. Člověk lidský není pokaždé čestný a spravedlný, řekl mi děda. Někdy v tom jsou peníze, jindy moc a síla nebo ženská. Taky závist už nadělala spoustu zla. A tak si, chlapče, pamatuj, mi říkal, pro všechny by mělo platit, dobrota, tolerance a láska. Řekl mi to moc hezky, akorát jsem tomu moc nerozuměl. Víš, řekl, každý den musíš prožít tak, aby ses u štědrovečerní večeři mohl každému podíval s klidem do očí.

Mámy jsem se zeptal, jak já, až budu velkej, budu připravovat štědrej den. Chvilku mlčela a pak mi vyprávěla, jak její máma, moje babička, všechno dělala tenkrát. Pak se na mě usmívala a přímo do očí mi slíbila, že až já budu velkej, budu dělat všecko pro svoje děti tak, aby se jim to líbilo. Tak jsem jí řek, že já přece žádný děti nemám, a oni, máma a táta, tady přece budou až budu velkej, aby mi poradili, když nebudu vědět. Máma se na mě podívala na dlouho a řekla, že se mnou budou pořád, jenom už je třeba nebudu vidět. Zase to bylo úplně divně dospělácký a kdyby mě neposlala s bandaskou pro mlíko, asi bych stál v kuchyni napořád.

Venku jsme si s klukama pochvástali o dnešním večeru, ale brzy jsme toho nechali. Na štědrej den děti chvátají domů. Já ke všemu měl ještě to mlíko.

Na chodbě se čertil táta, protože stojan na stromeček zmizel. Chtěl jsem mu říct, kdy jsem ho viděl naposledy, ale to asi věděl taky. Nakonec se naštval, praštil dveřma a odešel do sklepa. Když se vrátil, měl v ruce stojan jinej, novej. Je dobře, když je v baráku šikovnej chlap, řekla babička a myslela mojeho tátu. To už se máma sháněla po rybách. Byly ještě ve vaně, a když táta viděl, že jen tak stojím úplně ničí, vzal mě s sebou do koupelny, na ty kapry. Vždycky, když je bouchal, tak jsem se jako náhodou koukal úplně jinam. Vykuchaný a naporcovaný byli, jako by to táta dělal celej život. Všechno, co dělal, mi vysvětloval a dodal, že to na mě jako na chlapa stejně zbyde až on tady nebude. Bylo to už po druhý, co mě někdo někam opouštěl. Bylo na čase připomenout stromeček. Ve stojanu vypadal ještě větší, ale připadal mi bez lesa takovej smutnej. Tak jsme ho aspoň krášlili. Nahoře hvězdou, ne tou sovětskou, ale opravdickou vánoční ze zlata. Na větve přišly ozdobičky, co upekla babička, a do lesklýho papíru zabalený ořechy. Pak okrasný řetězy, svíčky a bylo. To ovšem tvrdili naši. Mně se nezdálo, protože pod ním nebylo nic.

V kuchyni mi hrozilo nebezpečí, že budu muset pomáhat obalovat ty naporcovaný kapry. Moc se mi nechtělo. Táta vařil polívku. Vždycky jí vařil. Jmenovala se Tátova rybí pohádka. Tak byla dobrá. Šel jsem jen tak na prst okoštovat bramborovej salát, jestli je už uleženej a když už jsem nemohl, vzal jsem Breka a šel ho proběhnout. Ani jsem nemusel nic říkat. Stačilo vzít do ruky jeho řemínek a byl nastartovanej. Vyřítil se z kuchyně, na chodbě nevytočil na dlaždičkách zatáčku, vzal to zadkem do zdi, zahrabal na prázdno, aby vteřinu na to stál u domovních dveří a štěkotem oznamoval všem, že je připravenej. Na louce v kapslovně jsem ho odepnul. Vystřelil po trávě a v mžiku byl na druhý straně. V druhým už letěl kolem mě. Nebyl jsem mu k ničemu. Tak rychle běhal jen on a Zátopek. Když se ulítal, vrátil se ke mně a mohli jsme jít domu. Nebyl jsem si jist, jestli už je to pod stromečkem jak má být, tak jsem mu ještě párkrát hodil klacek. Teď už jsme mohli jít.

Doma jsem dělal jako že nic, ale zvědavost jsem sotva udejchal. Když jsem se konečně vplížil do pokoje, moje obavy se vyplnily. Pod stromečkem bylo prázdno. Začalo mě šimrat za očima a to vypadalo, ze budu bulet. Pro jistotu jsem se rozhlídnul a teprve teď jsem uviděl dědu. Seděl v křesle a četl nějakou knihu. Vždy, když měl trošku času, četl. Když jednu knihu dočetl, vzal si další. Nikdy ho nenapadlo číst pořád tu samou, aby pak ve škole nekoktal. Bylo to asi tím, ze můj děda už do školy nechodil. Teď seděl v křesle a dělal, jako by se nic nedělo. Zvedl oči, ne skrz brejle, ale nad nima se na mě podíval, zase dal oči dolů a četl dál. Pak jen tak prohodil.

– Pamatuj, chlapče.

– I ozdobený stromek musí dostat svůj čas, aby pod ním mohlo být to, na co tak toužebně čekáme.