Šedivej, lepkavej, únorovej sníh byl dobrej tak na koulovačku nebo stavbu přepevnýho ledovýho bunkru. To jsme akorát potřebovali. Kluci z béčka nám už dávno vypověděli válku a bylo potřeba ukázat, čí je kapslovna. Pevnost s náma stavěli i tátové. Tátové, který stavěj bunkr ze sněhu, jsou kluci. Nosili obrovský kvádry a stavěli úplně upocený. Když skončili, byli trošku smutní, že už nemají co dělat. Kdyby mohli, bránili by s náma. Malinkatý okýnka byly udělaný tak chytře, že jsme mohli pálit ven, ale trefit se zvenku bylo moc těžký. Palebný koule jsme narovnali do každýho kouta a nahoře na zdech čekaly velký žulvasy na ty, co by se dostali až k bunkru.

Béčáci na nás vyrazili od horní brány. Táhli sáňky naložený střelivem až ke stropu. Naši pevnost ale neměli. Rozprášíme je strašlivě. Boj to byl hroznej. Jejich palba končila na hradbách, ale my je kosili jak jsme chtěli. Vrhli se do posledního útoku. Rozeřvali se a hnali se na nás. Přišly na řadu žulvasy a vítěz byl jasný. Byli jsme to my. Vylezli jsme z bunkru a ještě jednou všechno probrali. Byli jsme do nitě turch a poznali i nějakou modřinu. Byla to fér válka. Žádnej šutrák zabalenej do sněhu. Čestný boj.

Teprve pak jsme si všimli, ze nejsme sami. Fandilo nám docela dost lidi. S nima i chlapi v montérkách, křuskách, co měli na hlavách rádiovky. Všichni měli opravdický flinty. Dole u rybníka stál úplně vojenskej pásák. Pak přišli dva v modrým k nám a vyhnali nás z našeho bojiště. Bude nějaká ukázka lidových milicí a bojového umění naší armády. Slaví se vítězný únor, dodali a tvářili se důležitě. Pak ty modrý, milice se jmenovaly, nastoupili za sebe, přepochodovali kapslovnu nahoru a dolu a potom dupali těma křuskama. Pak všichni zazpívali hrozně chlapskejma hlasama. Když skončili, nandali flinty do autobusu, udělali živou čáru podle zasněženýho trávníku, zapálili si cigára a začali vojáci. Pásák hrozivě zavrčel, otočil se kolem dokola, vyvrtal sníh i trávu pod ním až na hlínu. Pomalu supěl k lesíčku. Odtamtud vylítla koule o něco menší než mičuda a mlaskla do sněhu před pásák. Chvilku bylo ticho, ale pak se ozvala taková šupka, že jsem polknul celou hašlerku, co mi táta strčil zrovna předtím do pusy. Vojáci se vyhrnuli z obrňáku, uběhli vždycky pár kroků a plácli do rozčvachtanýho sněhu. Jak měli na zádech ty obrovský batohy, když sebou mrskli na zem, dělali randál jako vozejk s plechovkama. Nějakej chlapík prohlásil, že dělaj kravál jako starej Pagáč. Starej Pagáč chodil po Žižkově, nosil na zádech takovou krosnu s kastrólama a aby o něm lidi věděli, chrastil s nima přesně jako ti vojáci před náma. A taky křičel dráátovat, léétovat. To byl starej Pagáč, dráteník.

Lidi se tomu zasmáli, ale hned smích polkli, protože vojáci začali střílet a hnali se na les. Byli asi naštvaní na ten mokrej sníh, protože už si nelehali, jenom pálili z pušek na všechny strany. Dořinčeli do lesa a najednou bylo ticho. Pak se mezi stromama objevily nějaký umouněný postavy s rukama nahoře. Vojáci na ně mířili a vedli je k nám. Lidi začali plácat na ruce a z autobusu se ozval obrovskej hlas.

– Tak dopadnou všichni nepřátelé naší lidově demokratické republiky.

– Ať žije naše armáda.

– Ať žijí naše milice.

– Ať žije Vítězný únor.

Lidi znova zaplácali a pomalu se rozcházeli. Chlapi, co byli za milice, i ti bídáci nalezli do autobusu k těm flintám a odjeli. Pásák se znovu otočil, vybafnul černej oblak na nebe, jen tak mimochodem šmrncnul o náš bunkr a v mžiku ho přestavěl na hromádku rozpatlanýho sněhu.

Starej Zátka se na to díval, pokejval hlavou a zabručel.

– Klučičí válka je sranda.

– Ale jak to vemou do ruky chlapi.

– Je to na sračku.