Bylo mně jasný, že jak si zuju boty, nikdy je nenajdu. Přede mnou jich stálo víc než ve školce. Zeptal jsem se, jak to dělají, když jdou ven. Řekli mi, že kdo jde první, tak si vybere. Kdo je poslední, má smůlu.

– Musíš ale máknout, aby na tebe nezbyly Tončiny. Jsou jí teprve čtyři. To ti pak do večera brněj prsty, řekl Vašek a sám se svýmu vtipu zasmál.

V kuchyni byl stůl velkej jak letiště a kolem stály židle. Bylo jich jak stromů v lese. Školní jídelna u Brůhů.

– U nás se jí rychle, řekl Pepa.

– Kdo je pomalej, nejí. Doplnil Vašek.

– To si prubneš, až přijde paní bytná, shrnul Honza.

Už jsme byli v pokoji, ale kdo je paní bytná, jsem pořád nevěděl. Bleskurychle rozebrali gauč. Polštáře z něj vynesli nahoru na schody, sedli si na ně a frčeli dolů. Docela mě naštvalo, že jsem na něco takovýho nepřišel doma. Máme taky schody, gauč i polštáře, co fičej jako vítr. Bylo to asi proto, že jednomu je na schodech smutno. U Brůhů nebylo nikdy. Ještě trochu jsme se seprali a vyšli na zahradu. Kdybych rychle nezamrkal, uletěly by mi oči. V rohu v kleci byla živá liška. Nějaká holka jí krmila, strkala ruku dovnitř a vůbec se nebála. Honza mi řekl, že to je Eva, ségra. Prozradil jsem, že moje ségra je taky Eva, a oni řekli jo. Jen jsem si sednul, Tonička obsadila můj klín. Zaplatila jabkem. Breptala, že Marta a Irena přijdou pozdějc a máma a Marie jsou v hospodě. Franta je teď voják a je daleko až úplně na hranicích. Honza přinesl vojenskej odznak. Byla na něm hlava psa. To mají jenom pohraničníci, co chodějí se psama. Ted už mluvili všichni najednou. Měli Fandu děsně rádi a byli na něj hrdý. Chviličku jsem chtěl být psovod, pohraničník, možná i on.

Když přišla Marie, vypadal jsem ještě blbějc než před tím s liškou. Nejen, že jsem měl vypoulený oči, ale otevřela se mi i pusa. Já ji samozřejmě zapomněl zavřít. Marie byla krasavice. V životě jsem takovou neviděl a sto-pro neuvidím. Řekla mi ahoj a když protančila kolem mě, krev se mi nahrnula do hlavy, chyběla mi v nohách a já si bezmocně kecnul na zadek. Uši jsem měl určitě celý rudý a pálily jako rozhicovaný kamna.

Zachránila mě paní bytná. Teď už jsem věděl, kdo to je. Byla to paní Brůhová. Paní Brůhová a paní bytná je jedna a tatáž osoba. Všichni vyskočili a nahrnuli mě ke stolu. Nikomu nevadilo, že nejsem jejich. Každý dostal misku a lžíci. Kastrol velkej jako kotel v plynárně byl plnej něčeho báječně voňavýho. Po stranách ho hlídaly dva lavóry naplněný po okraj knedlíkama. Ještě nikdy jsem tak dobře nejedl. Paní bytná stála opřená o sporák a oči se jí smály. Oči každý mámy se smějou, když se dívaj na děti, který dobře jedi. A oči paní Brůhové se smály i na mě.

– U Flajzarů asi neznají guláš, řekla a rozesmála ostatní. Břicho se mi valilo ven jako obrovskej pumlíč. Byl jsem báječně najedenej a spokojenej. Vykouleli jsme se ven a plácli sebou na trávník. Nebylo mi jasný, proč mi doma nechutná tak, jako u Brůhů. Jestli to nebylo tím, že u nás se všecko bralo nějak moc vážně. Zeptal jsem se Vaška.

– To asi proto, že vaši furt jen pracujou, pak se najedi a jdou spát, aby byli vyspaný do další práce, řekl mi.

– A co maji teda dělat, zeptal jsem se znova.

– No, musej na to vlítnout, řekl Pepík a hned dostal od Evy záhlavec, ale jen takovej, aby se neřeklo.

– Za práci jsou sice škvarky, ale zase budete pořád jenom dva, ukončil Venca. Vykopnul gumák do vejšky a rozhodnul, že se bude hrát fotbal. Večer se musím táty zeptat, co to znamená na to vlítnout a proč jsme kvůli tomu se ségrou jenom dva. Z horního okna na mě křičela pani Brůhová, že mě někdo shání k obědu a smála se ještě víc než u tý plotny. To už se babička objevila na rohu a hudrovala, že kvůli blbý mičudě snad ani nemusím jíst. Všichni se na mě koukali a určitě si stejně jako já říkali, kam ten oběd naskládám, když mám břicho pořád ještě plný toho bégovýho guláše. Domu jsem se ploužil jako soumar.

Snad mě za tu cestu vyhládne, přál jsem si. Ale to bysme museli bydlet někde v Africe, abych trochu splask. Babička o tom nevěděla nic, vysvětlila si to, jako že mi nechutná a tvářila se hrozivě. Všechno mi bylo jasný. Bude to smutnej oběd.