Byla to bedna velká jako kredenc. Byl to gramofon. Ale vůbec ne obyčejnskej. Byl to fajnový gramofon skříňový, nóbl. Měl tři rychlosti, jehlu standard a micro. Desky, co se z nich hrálo, byly s muzikou, pohádkama a Hurvínkem. Abysme nemuseli točit dokola pořád jednu, koupil táta hned hromadu desek. Čekali jsme, až máma domeje nádobí. Máma vždycky trvala na čistý kuchyni. Tak jsme teď čekali, až to tak bude. Pak jí teprve bude chutnat kafe a přitom vyzkoušíme ten nový gramofon. Tak jsme seděli všichni na židlích před tím gramofonem, kterej nehrál, a vypadali jsme jako blázni v blbým kině. Konečně jsme byli všichni. Velký měli kafe, malý polárkáč. Měl jsem obrovskou radost, že jsem malej.

Táta pustil desku. Byla to pohádka a jmenovala se Honza a lodička. Honza v ní vůbec nebyl blbej a línej. Měl kámoše Dalekoviděla, Dalekohodila a Dalekoběžela. Udělal si velkou dřevěnou loď. Pak dal chytře čarovnýmu dědovi kousnout ze svýho chleba a ten mu loďku oživil. Tvrdil sice, že loďku oživilo Honzovo dobrý srdce, ale kecal, oživil ji on, protože byl kouzelnej. Honza zašoféroval loďku do vedlejšího království, předvedli, co dohromady umějí, princezna se zabouchla do Honzy, ten se o ní nepodělil s kámošema, jak by se dalo čekat, odvedl si jí do malý chaloupky u lesa, že tam jako budou navždycky spolu. Asi čuměla, když večeřela bramboračku, pak hop na tvrdý kamna v kuchyni a ve čtyři ráno podojit krávu. No prostě pohádka.

Na řadu přišly písničky. Byly to takový cajdáky furt o lásce a jiný pitomosti. Třeba nějakej chlapák přemlouval obyčejnou lavičku na sezení, aby si s ním povídala, prdlouš. Vypadalo to, že mě čapne indiánská píseň lásky, indoši to bylo moje. Ale žádnej Vinnetou ani ól Šetrhén, zase nějaká baba, co se jmenovala Rousmarý. Už to vypadalo, že se budu nudit a najednou koukám, děda docela regulérně bulí a otírá si kapesníkem obrečený brejle. Babička se tvářila jako bouřkovej mrak a očima dědu probodávala. Napadlo mě, jestli ta Rousmarý nebyla náhodou dědova kočka, ale to by muselo bejt pěkně dávno, poněvadž co si dědu pamatuju žádný tajemství neměl, kromě malinkatýho panáčka starý myslivecký na noc, aby se mu líp dejchalo. Babička ho měla pořád v merku, zvlášť od tý doby, co ji připravil to překvápko. Ona totiž šetřila do strožoku, jak se říkalo. Děsně si přála mít svou vlastní zahrádku. Děda jí ty prachy ale vychmátnul. Když pak babča přišla domů, stál celej rozculenej na schodech a povídal:

– Maruško, mám pro tebe překvapení.

Otevřel dveře a uvnitř stál fungl novej nábytek. Babička vletěla dovnitř a zjistila, že strožok je prázdnej. Sedla si tiše na židli a až do večera se dívala na jedno místo. Když pak promluvila, jenom se zeptala, jestli za tohle utratil děda všecky peníze.

– Ale kdepak, Maruško, řekl děda.

– Teď už jsme taky nóbl rodina. Koupil jsem nám rádio, abysme věděli, co se děje ve světě.

Babička pak už nepromluvila a děda jí musel moc chovat, aby mu odpustila. Máma ale tvrdila, že mu neodpustila nikdy.

Mezitím už byl s náma v pokoji Hurvínek. Jeho i Spejbla mluvil na jednu pusu pan Skupa. Byl to borec. Rozebírali větu dlouhou, byli na návštěvě u Žofky, sportovali. Pak to přišlo. Na nějaký tý desce řekl Spejbl tu zatracenou větu. Řekl:

– Heleďme se, koukejme se, žákovská knížka!

A ta moje babička, jako by věděla, že jsem na ni a dědu před chvilkou myslel, ještě dvakrát tu větu o žákajdě opakovala, až se táta chytil.

– Ták se pochlub, řekl a myslel mě.

Bylo po srandě. Hnal jsem se pro ni jako na pohřbu. Nakonec ji ale měl v ruce. Dostal jsem zaracha na celej další tejden. Gramofon byla největší krávovina, jakou kdy kdo vymyslel.