Naše škola byla docela malá. Úplná prťavka. Z ulice se vešlo přímo do šatny, dál už byla jen třída. U tabule byl stupínek a na něm stála Formanová. Tvářila se, jako by čekala nějakou katastrofu, nejmíň zemětřesení. Ale bylo to něco jiného. Příští rok se budeme stěhovat do jiné budovy. Jsou to sice pavilony ČSD, co sloužily jako ubytovny, ale letos je předělají na naši novou školu. Jsou na cestě ke Kačerovu a už nebudeme mít jen jednu třídu, ale dvě a taky ještě kabinet výuky, sborovnu a ředitelnu. Budeme už docela opravdická škola. Za budovou je malý dvorek, kde se budeme zdravě procházet. Pak ještě Formanová odvzdychala, jaké bude stěhování náročné, vyměnila obličej za šťastný a ukončila, že se do nové školy těšíme. Prokoukla mě, že se až tak do nové netěším a už jsem byl v koutě. Skohanka mě trošku pobránil, že jsem nic neříkal a než se nadál, stál vedle mě.

– Ted už se těším doopravdy, pošeptal mi a ušklíbnul se na mě. Formanová nás vrátila do lavice, upozornila, že do nového samozřejmě žádné resty převádět nebudeme, rozdala papíry a už diktovala. Měla fikaně připravený takový věty, aby se nedaly napsat dobře. Co jsem věděl, jsem napsal, co ne, jsem hádal. Celkově jsem byl spokojen. Diktáty jsem sebrat nesměl. Na to měla svoje lidi.

Do šatny jsme se vřítili jako stádo divokých koní. A už se to pralo. Někdo se čapnul za mojí bundu a jasně jsem slyšel jak prdlo poutko. Bafnul jsem něčí pytlík se cvičkama a probušil ten živej pletenec přede mnou. Někdo tak ožil a začal ječet. Najednou se ozvala rána, jako když praskne obří ořech. Ale ořech to nebyl. Bylo to sklo ve dveřích. V těch druhejch stála Formanová. Jak jinak. Viděla všechno. Děvčátka, jak jim říkala, aby vynikli rošťáci, propustila zpět do třídy. Mohly se moc ošklivě pořezat, jak řekla. Jestli se pořežou ti ostatní, jí bylo, zdá se, jedno. Vybrala notýsky. Dva nedostala. Lochmana napadlo totéž co mě. Zapomněli jsme je doma. Bleskurychle nám projela aktovky a objevila je. Je zajímavé, jak učitelé rádi prohlížejí věci a ty největší poklady s chutí zabavujou do konce roku. Teď ještě odhalila dva lháře. Byla pobouřena. Horší přestupek neexistuje. Toho hbitě využil Vinklář. Hned se přihlásil, že on notýsek má a že se nepral, to jenom oni. Řekla mu Jiříčku a poslala ho k holkám. U nás to měl prohraný, co bude na světě. Venku bude pěkná kytovačka napadlo nás a podle toho, jak se tvářil, jeho taky. Bál se hrozně, posera.

– Kolik budete platit, se dozvíte, až co řekne pan Čaplík – sklenář. Ostatní tresty udělím, až si pohovořím s rodiči. Pak udělala chybu. Vypustila nás moc brzo za Vinklářem. Hnali jsme se za ním nahoru ke kostelu jako vlčí smečka. Upaloval jako vyjukanej zajíc, ale moc naděje neměl. Bylo nás moc. A najednou jde proti nám s nějakým dědkem. On, podrazák a žalobník, vítěz. Děda nám udělal přednášku, jak je nečestná taková přesila a jak Jirka lituje, že nás zradil a jak mu určitě odpustíme. Nejdůležitější mezi mladými lidmi je totiž přátelství. Jak přednášel, tak si holí klepal o chodník a my jsme prdlačku věděli, jestli si klepe jen tak do taktu nebo aby nám předvedl, jak se takový opravdový přátelství drží pohromadě. Vinkláře jsme nedostali, ale aspoň jsme byli chytřejší.

Druhej den jsme se do školy loudali. Čekal nás pozec za to sklo a to náladu nezvedne. Ale nečekala nás jen poznámka. Formanová si povídala před školou s nějakou paní. Mluvily hlasitě a ta paní pořád rozkládala rukama a viditelně si přála někomu z nás nafackovat. Když Formanová přišla do třídy, mávnutím nás posadila. Řekla stránku, kde najdeme příklady, a přisunula si naše notýsky. Když nám je pak rozdávala, nebyla naštvaná, byla jenom smutná. Možná to je horší, napadlo mě. Otevřel jsem sešítek a podíval se. Bylo tam doslova.

Váš Eda se zúčastnil hromadné rvačky v šatně naší školy a společně s ostatními chlapci rozbil skleněnou tabuli u vstupních dveří. Oprava činila 387,50 Kčs. Rozpočítáno na devět aktérů té rvačky budu od vás vyžadovat částku 31,85 Kčs na náhradu škody. Upozorňuji vás, že vinou vašeho syna mohlo dojít k ošklivému zranění střepy u těch žáků, kteří se incidentu nezúčastnili. Prosím o důraznou domluvu.

tř. uč. Formanová.

P.S. Mně z nevysvětlitelných důvodů následoval další prohřešek. Chlapci uštvali po vyučování, mimochodem velice slušného žáka Jiřího Vinkláře, že musel zůstat doma nemocen. Žádám rodiče, aby se neprodleně dostavili do školy.

Děkuji A. F.

Lochman bulel už teď. Nikomu nebylo dobře. V aktovkách jsme nesli vejřez. Pořádnej. Dostanu zaracha do konce roku a moje parádní kolo mi táta zakope na zahradě a už ho nikdy neuvidím. Ze školy jsme vyšli jako pohřební průvod. Holky mlčely taky, jako by cejtily s náma. Formanová už nás chtěla rozpustit, ale místo toho vytřeštila oči a zkameněla. Koukli jsme, kam ona, a zkameněli taky. Stará sněhurka a dvacet pět trpaslíků. Naproti po náměstí šla ta paní, co byla ráno ve škole a vedle ní vesele poskakoval na smrt nemocnej Vinklář.