Nikdy sem ji neviděl malou. Dyž sem se narodil, vedla o sedum let. Dyž bylo

mně sedum, jí bylo čtrnáct. Nikdy sem ji neviděl střílet z praku, hrát vokna, chodit na drbes nebo chytat myši. Je to totiž holka. Dostat ji můžu jen jednou. Až jí bude sto, vysměju se jí, že je stará baba, protože mi bude teprv devadesát tři.

Byl sem prej pitomý dítě, protože sem venku v kočáru pořád chrápal a vona se se mnou nemohla vytahovat jak koukám, krabatim čelo a sem roztomilej jako jiný bráchové jinejch séger. Vostatní holky takový sekáče měly. Já takovej nebyl. Připadalo mi to zbytečný, ale už tenkrát sem tušil; že za takovejch patnáct sedumnáct let to bude úplně jiný kafe.

Když já byl fungl novej, ségra už byla prvňák, to je, že už chodila do školy. Tašku měla jako almaru, prej na moudrosti. Ráno ji nesla plnou pryč a v poledne plnou domu. Už tenkrát sem si řikal, že si musim na tu školu dát pozůrek, až mi bude šest, abych ráno nenosil nic a domu přines.

A eště jedno mě čertí. Ta zvědavice, co bydli vedle a furt šmíruje za dveřma, tvrdí, že ségra je po tátovi a já po mámě. Kde je teda ta pravda? Táta přeci jasně tenkrát řek: „Má pindíka, je po mně.“ A eště něco. Existujou snad holky co sou po tátovi a nemaj pindíka?