Eva se učila na maturitu. Bylo mně jí líto. Měla kolem sebe tisíce papírů, sešitů a tiše si brumlala, že to nemůže nikdy udělat, že měla začít dřív. Maturita je asi pěknej ťuhýk, protože ségře učení vždycky šlo a teď najednou měla bobky. Měla v těch lejstrech věci, který se jenom blbě četly, natož je dostat do hlavy. Nudil jsem se příšerně. Venku někdo významně popiskoval. Brek neštěkal, byl to někdo známej. Šmírnul jsem oknem a zahlídnul Brůháky. Odhrnul jsem záclonu a ukázal jim, aby šli, že je dohonim. Vypadalo to, že ukazujou, abych nekecal, ale nakonec odešli. Když se teď ségra bude učit, nahrnou se na mě všechny odporný domácí práce. Nádobí a luxování mě zabije. Musel jsem vypadnout aspoň teď. Maturita mě štvala a eště jsem ji neznal.

Sedl jsem si na gauč a trošku si pohvizdoval. Ségra se začala vrtět a poslala si mě pro pití. Zase jsem si sedl a pohvizdoval vlastní melodie. Úspěch přišel hned. Z kuchyně přiletěla máma, sprdla mě, jestli mám rozum, když se ta holka učí a vyhnala mě ven. Byl jsem tam, kde jsem chtěl. Když je póčo na koupání, je dobrý mít plavky na sobě pro sichr už od rána. Jen tak se dá k vodě vypadnout kdykoliv. Venku jsem si uvědomil, že jsem na kříži. Neměl jsem ani orla. Byl jsem svobodnej, ale chudej. Setrvačností jsem se loudal k »plivátku«. Teprve pak jsem zahlídnul Brůháky. Váleli se pod hruškou otrávený a zpocený. Kluci si moc nevysvětlujou, tak jsem se jen tak připojil.

– Máš chechtáky? zeptal se Vašek. Zahrál jsem mloka.

– Musíme přes, řekl Pepík a myslel plot. Na »plivču« byl obzvlášť vysoký, korunovanej ostnáčem. Sranda. A taky tu byl plavčík. Byl to docela bezva chlap. Bavilo ho plavčíkovat, ale nejradši chytal kluky, který mu lezli přes plot. Pepík šel předem a začal se u pokladny hádat o zlevněnej lupen. Bába Štajnerová, přesně jak jsme čekali, zavolala Holana. Teď byla šance. Vašek vysadil mě, já pomoh vytáhnout Honzu a pak se nahoru vyškrábal sám. Skočili jsme dovnitř. Jen Vašek trochu syknul. Na noze měl šlic od ostnatýho drátu. Nic moc, ale krev mu tekla. Přeběhli jsme po trávníku k pekáčům na opalování, plácli sebou na prkna a dělali rekreanty. Pepík nám vyprávěl, jak tvrdil, že platí ještě šedíka, že korunu dvacet platěj velký a že přišel Holan a pustil ho zadara. Někdo nám zakryl sluníčko. Otočili jsme se na záda a uviděli ho. Byl celej bílej v námořnický čepici a stál úplně nad náma. Holan – plavčík. Kouknul na Vencovu nohu, zamumlal něco jako jestli to stálo za to a odešel. Dostal nás a to mu stačilo.

V bazénu nebyla ani noha. Byl celej náš. Pepík přelítnul klandr, co byl okolo a hupnul do vody. Rychleji než tam byl venku.

– Je nově napuštěná, sípal a klepal se jako ratlík.

– Jak se to pozná? Zeptal jsem se chytře.

– Tak tam vlez a pak se podívej na pinďoura, poradil mi Vašek.

Tak jsem skočil. V životě jsem nezažil něco tak strašnýho. Bylo to, jako když vlezeš do krabice s ledem, co vozej do hospody, aby měli křenový pivo. Jen jsem se dostal ven, mrknul jsem do plavek. Nebyl tam! Asi jsem vypadal bídně, protože se ke mně přiloudal Pepík a šeptnul mi do ucha, že až se zahřeju, bude to dobrý. Taky mi řek, že voda bude studená den dva, než jí lidi oteplej. Každej do ní trošku cvrnkne a bude jako kafe. No a až dorazí »pasťák«, tak dostane i správnou barvu. Na druhý straně je to zase príma, protože pak voda nejde prokouknout, a to je akorát na »kapříky«, babu jen pod vodou. Řekl jsem jim, že pak ale musí pěkně smrdět, ale Honza mi odpověděl, že to nevadí, protože pod vodou se beztak nečuchá.

Když jsem přišel domů, trochu jsem si to srovnal v hlavě. Když je voda čistá, je ledová a scvrkává pinďoury. Když je dobrá, je špinavá a smrdí. A to jsem ani nedomyslel, čím ji ten »pasťák« barví. Táta mě objevil v koupelně, vykulil oči a pak jsem ho slyšel, jak říká mámě:

– Náš kluk má asi holku, je v koupelně a už hodinu se sprchuje.