Od bejvalejch skautskejch bud se šlo k trandáku. Tam stavěl baráky někdo, komu se sto-pro klepaly ruce. Uličky byly všelijak na šreko jako v bludišti. Zabloudit se dalo docela klidně. Vyjít se dalo k náměstíčku nebo na druhý straně na smetígro. To taky nebylo obyčejnský. Hlídal ho chlap, co nosil dlouhej vojenskej kabát, furt zimní čepici. Nikdy ho nikdo neslyšel mluvit a lidi si povídali, že když ho potkáš, jen tak kouká až každýho zmrazí a najednou je fuč. Prej přespává v jílový jeskyni v sadě. To se ale přesně neví, tam totiž nikdo nechodí strachy. Taky jsem slyšel, že po půlnoci sundá kabát a pod nim je úplně opravdickej kostlivec. To se ale taky neví, protože kdo by ho viděl, byl by hned na místě mrtvej.

A stínadlama, tak se těm uličkám říkalo, jsme si teď já a Lochman vykračovali. Něco mi zrovna vysvětloval o Velkým Vontovi, ježkovi v kleci a Tleskačovi, co byl Jan, když nás obstoupili. Nebyli to Mažňáci, ale kluci z Chodovce. Žádný obři, ale bylo jich dost. Dostali nás bez problémů. Neřekli jsme jim nic. Sundali Pepíkovi brejle a jeden po druhým ho fackovali. Pak si takový růžový prasátko všimlo mě. Děsně si liboval, že nejsem »brejlovec«. Plivnul jsem mu do ksichtu a hned jsem ji dostal. Okamžitě mi tekla červená. Stačil jsem ho kopnout, ale to bylo všecko. Asi se štítil mojí krve, tak mě mlátil do břicha. Dělalo se mi špatně a chtělo zvracet. Jak se mi zvednul žaludek, lek se, abych ho nepoblil a nechal toho. Pepíka už taky nechali, stál u stromu, pusu měl jako medicimbál a oči mu sršely vztekem. Vypadalo to na konečnou, ale to jsem se šeredně plet. Takovýho prcka skrčenýho napadlo, že nám kopřivama pošmrdlaj pinďoury a jim se to hned zalíbilo. Nám mnohem míň. Bulel jsem dovnitř, aby neměli radost. Pepek taky ne, ale nadával jim strašlivě a řek bych, že dost strašlivě. To nás možná zachránilo. Přes trávník se k nám kolíbala nějaká ženská a ječela něco o čuňatech. Byla tlusťoučká a obrovskou nákupní taškou je kosila jako louku. Naskákali na kola a byli v trapu. Ta teta nás vyprostila a odhoupala se jako na dřevěným koni.

Utíkali jsme až na plácek. Kluci seděli u výzkumáku. Když jsme se všichni přihnali k tranďáku, nebyl tu nikdo. Pomsta v nás hořela jako obrovskej fajrák. Byli jsme ve škole a čekali na šatnáře. Lochman stál jako vytesanej a tichounce mručel přesně jako Bílej Tesák. Kouknul jsem se jako on a ztuhnul. Před sborovnou stálo to »růžový prasátko« a za ruku drželo maminku. Bude s náma chodit do školy. Ta ženská mu něco pošeptala, pohladila ho po hlavě a vešla do dveří. Ruku v pěst jsem měl připravenou dopředu. Došel jsem až k němu a všeckou silou, co ve mně byla, jsem ho řachnul do nosu. Druhou dostal na trojúhelníček až se zlomil. Když ho Pepa nakop do tý tlustý prdélky, skulil se na podlahu.

Zápis zněl.

25. 4. Začíná se prát. Dnes udeřil nového žáka naší školy pěstí do nosu až mu tekla krev. Domluvte mu! For.

Táta si nasadil brejle, co měl pod nima vyslejchací oči. Koukal na mě jako had na králíka. Dělalo se mi divně. Vyklopil jsem mu všecko od začátku. Vyposlechnul mě, pak pomalu poznámku podepsal, sundal brejle a udělal si smíchový oči. Pak mě vzal kolem ramen a řek:

– Tak tady to máš, synu. Skoč vedle a připrav šachovnici. Za ním stála s obrovskejma očima máma. Nepochopila nic.