Dneska je můj a tátův den, 18. březen. Když taková paráda vyjde na sobotu, pak takovej den nemá chybu. Odbaloval jsem si ho pěkně pomalu. Vstával jsem opatrně asi jako děda, kterej si váží každý další ráno, který vidí. Oknem do zahrady jsem viděl větve stromů, jak na mě kejvaly. Věděly, co je dneska za den. Příroda pamatuje hodně. K snídani jsem měl teplý koblihy. Mám rád teplý koblihy. Nejsou prej zdravý, ale určitě jsou dobrý. Nevim, jestli kluci věděli, že mám svátek, ale dárek, kterej mi připravili, byl přinejmenším boží. Mezi Krčákem a Kačerovem bylo cvičiště pro vojáky. Bylo v kopci, kterýmu se říkalo Homole. A pod ním se táhla štola, do který už nejmíň deset let nikdo nevlez. Až dneska, budu to já, oslavenec. V chlebníku jsem měl baterku, sirky, chleba, pití a prádelní šňůru. To měl každej. Šňůru navážem a označíme si celou trasu. To vymyslel Bareš. Hodně čet a všichni jsme mu věřili.

Otvor do podzemí byl zašprajcovanej fošnama, šutrákama a hlínou. To nás nemohlo odradit. Makali jsme skoro hodinu než jsme uvolnili díru, aby moh prolézt i Dýzl. Byl největší. Že vezmeme Dýzla, vymyslel taky Bareš. Porthos byl ten vazoun mušketýr, co rukama držel výdřevu v šachtě tak dlouho, dokud se všichni mušketýři a hlavně Aramis nezachránili. Dýzl měl totiž skoro stejnou sílu jako Porthos. To, že to pak všechno spadlo a on tam zůstal, jsme Mirkovi radši neřekli.

Uvnitř byla tma, tak jsme museli jen tak stát než si oči zvyknou. Rozsvítili jsme baterky, navázali šňůry a vyrazili. Ještě jsme neudělali ani deset metrů a Šetlickýmu upadla baterka do vody. Honza pak blbě viděl, škobrtal, až se mu to povedlo pořádně a plácnul sebou do tý smradlavý šlichty. Na první odbočce nám došla šňůra. Dohodli jsme se na tom, že nám je stejně na prd, když nemáme kam uhnout.

Chodba končila pootevřenejma kovovejma vratama. Toho kreténa Červenku z béčka nenapadlo nic jinýho než že s těma dveřma fláknul. Byla to rána jako kráva. V ten moment začaly ze stropu padat šutráky, my se jak na povel otočili a hnali se ven. Vylítli jsme dírou, sekli sebou na zem a dejchali jak rozfofrovaný bejci. Najednou se Dýzl nadzved a zařval:

– Vy debilové, vždyť nejsme všichni!

– Taky nemůžem. Dyť jsem tam ty dva zabouch, pochválil se Červenka. Dýzl vylít jak krabičkovej čertík a strašliváckou mu vpálil na voko. Hned mu naskočil krásnej modrej moncl. Byla to mistrovská rána.

– Musíme pro ně, řval na nás Míra a my seděli jak zkyslý buchty. Jen Lochman si opucoval brejle do košile a začal se soukat do tý díry, z který jsme před chvílí vylítali ven. Šlapali jsme mlčky. Báli jsme se, co najdeme. Plechový vrata jsme nenašli. Chodba končila hromadou šutráků. Dýzl se k ní vrhnul a pořád jen opakoval: Do prdele, do prdele, do prdele, a rval rukama ty kameny. Já a Bareš jsme mu pomáhali a ostatní je vynášeli pryč. Když jsme narazili na plech, měli jsme ruce celý od krve. Vrata byly vyvrácený a my uslyšeli kluky, jak na nás zevnitř křičej. Byl jsem rád, že je blbě vidět. Nikdo si nevšim, že radostí bečim. Objímali jsme se jako milenci, ale báli jsme se radovat opravdu, aby to nezačalo padat znova. Vydechli jsme si až venku. Červenka měl pořád ještě zapnutej blinkr, co mu udělal Dýzl, a viditelně se mu ulevilo. Chvástali jsme se všichni, ale hrdina byl Lochman, kterej šel dovnitř první. Dělal, jako že to je normální a za brejličkama bylo veselo. Pak skromně jako slušný žák prozradil, že se hrozně bál. Nový mu na to řek, že když se někdo hrozně bojí, úplně se z něj ztratí voda, že se i několik dní nemůže vyčurdit. A hned vylovil pinďasa a opravdu nic. A jak jsme tam tak stáli a čekali, až to půjde, řek jsem jim, co je dneska za den a ty pitomce s těma vystrčenejma pinďourama nenapadlo nic jinýho než že mi hned, tak jak byli, dali hobla. Pak mi teprve jeden po druhým přáli a byli jsme prímově šťastný, že jsme zase všichni. Byl to svátek jako noha.